Příběh Karolíny (Burn Fighter)

Stačila vteřina a celý žiovot se mi obrátil vzhůru nohama

 Všechno mi dávalo smysl! Do nemocnice jsem se dostala díky úrazu na horách. Jezdili jsme po nemocnicích, nikde mě nechtěli přijmout. Nakonec mě hospitalizovali na popáleninovém oddělení. Měla jsem zlomené nohy a pár odřenin. Večery v nemocnici byly super! Byla sranda. Jeden večer jsem tam měla moje americké kamarády, druhý večer za mnou přijeli kamarádi z fotbalu, kteří tam dokonce přespali, další den mi pod okny hrály Tři Sestry a dokonce byl i ohňostroj, byla to krása! Jenže, realita byla naprosto jiná. 

 V srpnu roku 2017 jsem měla autonehodu. Popáleniny 3. stupně na 35% těla, dvě otevřené zlomeniny a tři menší zlomeniny. Když jsem se vzpamatovala z mých krásných halucinací, byl to tvrdý střet s realitou. Uvědomila jsem si, že se mi vlastně všechno jen zdálo a že si ty krásné příběhy moje hlava vytvořila, abych začátky v nemocnici přece jen měla hezčí. 

 Vzbudila jsem se a nade mnou stál pan doktor. Když mi oznámil, že mi pravděpodobně amputují obě nohy, nezaváhala jsem ani vteřinu a oznámila mu, že ani omylem, že budu bojovat. Bylo to velmi těžké období, obden jsem chodila na operace, a když jsem operace neměla, tak jsem se snažila nabrat sílu a energii na další. V tenhle moment byla pro mě strašně důležitá rodina a přátelé, kteří mě každý den navštěvovali a přinášeli dobrou náladu a dobré jídlo. Ve chvíli, kdy byl večer, setmělo se, návštěvy odešly, neměla jsem rehabilitace nebo vyšetření, tam byly sestřičky. Na sestřičky nikdy nezapomenu! Staraly se o mě 24/7 a snažily se mi  vytvořit co nejpříjemnější prostředí, a to se jim taky dařilo 🙂 

 Dny byly nekonečně dlouhé. Doktoři byli nadšení, jak rychle se hojím a jak jsem překonala všech 15 infekcí. Šlo to tím správným směrem. 

 Vytvořila jsem si vlastní systém, jak v nemocnici přežít. Vždy jsem si dala cíl, že něco překonám, například, že se přesunu z JIP na standard, že mi postupně vyndají všechny kanyly a hadičky, které ze mně vedly. A tak jsem překonala i můj největší cíl, že budu propuštěna z popálenin.

 To ještě zdaleka nebyl konec! Sanitkou mě převezli na ortopedickou kliniku taktéž na Vinohradech a začalo uzdravování z ortopedického hlediska. Byla jsem komplikovaný případ, operace nohou byly možné až po úplném zahojení popálenin, jelikož tam hrozilo riziko infekce. Jedna z největších operací, kde mi nahrazovali kost z pánve, dopadla, díky bohu, dobře. Hojení bylo náročné a dlouhé. Zatímco se rána hojila, tak jsem se začínala učit chodit. Velké díky patří rehabilitaci na Vinohradech za to, že se mnou měli nervy pracovat. Povedlo se, a já jsem opustila nemocnici na invalidním vozíku, který jsem měla povoleno střídat s berlemi.

 Doma to šlo jak po másle, pomalu ale jistě jsem úplně odložila vozík. Jednu nohu jsem měla kratší o 4,5 cm důsledkem zlomeniny. Plánovala se další operace druhé nohy, která se musela zkrátit. 3. prosince 2018 jsem byla hospitalizovaná. Hned druhý den jsem šla na zákrok. Všechno šlo skvěle, za 5 dní jsem šla domů. V nemocnici jsem nechtěla být ani o den déle, než to bylo nutné! Toto rozhodnutí se však ukázalo jako velká chyba! Za dva dny mi začala rána krvácet a já jsem musela po dvou dnech zpět do nemocnice, a ještě týž den jsem šla na operaci. Udělal se mi tam hematom, který se musel vyčistit. Po zhruba 14 dnech jsem šla konečně domů.

Byla jsem šťastná jak blecha že konečně na sobě budu moct makat a pomalu a jistě úplně zahodím i berle. Motivována výhledy na budoucnost, jsem jela do Hamzovy léčebny, kde je strašně šikovný a ochotný personál, jak přes rehabilitace, tak přes popáleniny (spolupracují s Vinohradskou nemocnicí a mají s tím velké zkušenosti). 

 Každý den jsem cvičila, co mi ruce a nohy dovolily. Ale nebyla bych to já, že by se zase nevyskytl nějaký problém :), na noze se mi udělala skvrna, vypadala jak odřenina. Bylo to na místě, které je popálené, kůže je tam hodně slabá a já tomu nevěnovala pozornost. Další chyba! Odřenina se začala zvětšovat a otékat, šla jsem tedy za paní doktorkou a ta mě po dohodě s paní primářkou poslala do Vinohradské nemocnice, na ortopedii. Tady již lékaři věděli, že je zle.

 Za pár dní jsem musela na velkou a komplikovanou operaci, kde mi vybrousili kost a vyměnili kovy, které držely mé kosti pohromadě. Všechno se muselo pořádně vypláchnout, měla jsem celou kost a tkáň napadenou infekcí.

 Trvalo téměř 3 měsíce, než se podařilo infekci úplně odstranit. Pan doktor se rozhodl zkontrolovat i druhou nohu, tu kterou v prosinci zkracoval. A přišla další rána! Zjistilo se, že se mi destička, která drží stehenní kost, ohnula a musí se okamžitě vyměnit. Moje nadšení z toho, že infekce konečně ustoupila, se zaměnilo na úplnou bezmoc a hrůzu z toho, že zase musím na operační sál. Naštěstí všechno dobře dopadlo, infekce byla pryč, všechno železo bylo v pořádku a na svém místě. 

 Dnes je polovina roku 2019 a já chodím o berlích, vozík již nepoužívám. Za pár měsíců nebudou ani berle. A já konečně zase žiji normální život dvacetileté holčiny.