Jak zvládat těžké psychické poúrazové stavy – Martina

Jak se dají těžké poúrazové psychické stavy zvládnout? Jak se z nich nezbláznit? Co říct nebo jak se chovat k někomu, kdo trpí depresemi nebo úzkostnými stavy?

 I po pěti letech dělím své dny na horší a lepší. Někdy je mi fajn a někdy to nestojí za nic. Hodně mi pomáhá o svých pocitech mluvit a hlavně nedělat, jako že se nic neděje.  Často se mi ale stává, že si hraju na hrdinku. Nechci si přiznat, že se cítím špatně. Nechci  špatnou náladou obtěžovat své okolí, jenže pak je to samozřejmě ještě horší. Je fajn mít někoho, kdo vás pochopí, komu můžete narovinu říct, že se necítíte dobře. Nejhorší spojení, které prostě nechcete v pocitech smutku slyšet je: “To bude dobrý”. Vždycky jsem si říkala, jak může vědět, že to bude dobrý, když není v mé situaci a netuší, jak hrozně se cítím? Je fajn dát druhému najevo, že jste tu pro něj, že když bude potřebovat, může vám říct, co ho trápí. A že jeho stav neberete na lekou váhu. Lehký totiž není ani trochu. Proto ten pocit, kdy vás někdo jen vyslechne bez odsuzování nebo litování, je k nezaplacení.

Nikdy nechcete slyšet slova lítosti od druhých. Lítost obtěžuje. I dnes se děsím toho, že mě někdo začne litovat a brát jako popálenou chudinku. To si tak pak začnu opravdu připadat. A jestli to něčemu opravdu neprospěje, tak právě mé psychice.

Nejvíce funguje nehraná empatie. Zkusit se vcítit do pocitů druhého člověka. Představit si sebe v jeho situaci a říct si, co bych asi chtěla slyšet, kdybych byla na jeho místě? Někdy prostě jen stačí říct: “Jsem tu s tebou a pro tebe”. A někdy to nemusí být ani vysloveno.

Také je dobré pocity druhého nezlehčovat a už vůbec ne zesměšňovat. Pokud se necítíte psychicky dobře, určitě nechcete slyšet věty typu: “Ále, vždyť se ti nic tak hrozného neděje. Vždyť to nic není. Z  tohohle se přeci nemůžeš hroutit. Jsou na tom lidé i hůř než ty.” Každý z nás reaguje na situace odlišně a jinak citlivě. Proto je dobré se druhému nesmát a situaci nezlehčovat. Spíše se mu snažit porozumět, vcítit se do něj nebo raději neříkat nic.

Mně na špatnou náladu hodně pomáhalo zaměstnat hlavu, případně později i tělo, nějakou aktivitou. Ať už šlo o procházky venku, cvičení nebo učení se novým věcem. A také pomáhala společnost rodiny a kamarádů. Jen tak posedět u kávy, něco nakoupit nebo se prostě jen projít. A někdy je také fajn si jen tak zalézt, být sama a nechat to špatné odplynout nebo se z toho smutku vyplakat. A v neposlední řadě také pravidelná sezení s mým psychologem, na kterého se mohu kdykoliv obrátit a vím, že je tu pro mě a můžu mu plně důvěřovat. Vím, že dosud si stále někdo může myslet, že psychologa potřebují jen magoři. Ale to je absolutní nesmysl. Psycholog je člověk, který se na váš problém dokáže podívat odborným okem a komplexně. Jeho roli nedokážou plně zastoupit kamarádi. K nim máte blízký vztah, kdežto psycholog je profesionál, který nebude o vašem stavu nikde mluvit, dokáže ho s vámi rozebrat a navést vás na řešení.

Resumé je tedy za mě jednoznačné. Hlavně nebýt na psychické a vlastně na jakékoliv problémy sám. Pokud máte kolem sebe prima lidi, kterým na vás záleží a kterým se můžete svěřit, dá se vše zvládat daleko lépe. A když je nemáte, zkuste zapřemýšlet nad tím, jak je získat. I od toho jsou tu ostatně Burn Fighters.

Martina