Příběh Martiny (zakladatelky Burn Fighters)

Jedno listopadové ráno mi fatálně změnilo život. Bylo mi 25, když jsem utrpěla popáleniny 3. stupně na 30% těla. Měla jsem zasažený obličej, ruce, nohy, a také jícen a žaludek.

Do té doby jsem byla mladá a celkem pěkná holka. Měla jsem přítele, práci, spoustu zájmů a koníčků. Zajímala se o přírodu, kulturu, módu, ráda jsem sportovala. Taky toho spoustu plánovala do budoucnosti. O to vše jsem v jedné jediné chvíli ale přišla.

Prvních čtrnáct dní jsem bojovala o život. Pak dalšího téměř půl roku strávila v nemocnici. Zpočátku jsem si vůbec neuvědomovala, co se stalo a co vše mě čeká. A co vlastně ty popáleniny znamenají. Na obličeji mě svíral velký strup a všude možně obvazy. Nemohla jsem jíst ani pít, ale myslela jsem si, že mě v nemocnici doktoři vyléčí a že půjdu domů zase v pořádku a zcela zdravá. A hlavně že budu vypadat tak, jako před tím. Postupně jsem ale začala s hrůzou zjišťovat realitu. Čekaly mě první transplantace, bolestivé převazy a nepříliš příznivé výhlídky na rychlé uzdravení, natož návrat zpět do mého dřívějšího života. Absolvovala jsem transplantaci celého obličeje z vlastních kožních štěpů, při které jsem přišla o celé ucho a kousek nosu. V tu chvíli mi začalo pomalu docházet, že už hlavně nikdy nebudu vypadat tak jako předtím, nic nebude jako dřív. Pro mladou holku, která se chce líbit, docela síla.

Následovaly další transplantace kůže. Na rukou a na stehně. Pak i kůže na víčkách a další reoperace. Při převazech po operacích jsem brečela bolestí a přála si, aby už žádné další převazy a operace nebyly. Od doktorů jsem neustále slyšela pořád dokola něco o trpělivosti, a o tom, že vše chce čas. Jejich prognózy do budoucnosti byly velmi nejisté a žádnou velkou naději mi nepřinášely. Postupně mi docházelo, že už nikdy nebudu vypadat jako dřív, natož normálně a že jizvy nikdy úplně nezmizí. Bylo to hodně těžké období a často jsem přemýšlela, jak to vše můžu zvládnout a jaký to má všechno smysl. Při bezesných nocích v nemocnici jsem plakala bezmocí, hrůzou a nejistotou z budoucnosti a všeho pro mě neznámého. Dozvídala jsem se, jak můžou jizvy obličej či končetiny deformovat a jak náročné jsou rehabilitace a následná léčba. Rozhodla jsem se to zkusit a nevzdat! Už jen kvůli mojí rodině a snahám lékařů udělat maximum.

Můj život se smrskl na pobyt v nemocnici, operace, rehabilitace, vyšetření. Mojí jedinou náplní dne bylo zkusit s jizvami udělat co nejvíce práce a věnovat tomu veškerou energii. Zkoušela jsem spolu s rodinou hledat informace o možnostech léčby jizev, případně třeba někoho, kdo by měl podobnou zkušenost s jizvami a popáleninami. Nenašli jsme téměř nic, co by nám mohlo pomoci. Žádné rady nebo vlastní zkušenosti, které by člověk mohl vyměnit s někým dalším. Samozřejmě jsem se řídila radami a doporučeními lékařů, ale pořád mi chyběl někdo s vlastní zkušeností. Ať už se jednalo o krémy, silikonové gely nebo třeba lasery. Nebo mít prostě někoho, s kým by šlo sdílet pocity a prožitky a zkušenosti s léčbou a vším s tím spojeným. Někoho, kdo by mi řekl, že se to dá zvládnout. A protože jsem si tímhle vším prošla na vlastní kůži a vím, jak moc těžké to s popáleninami bylo a někdy pořád ještě těžké je, rozhodla jsem se o vlastní zkušenosti podělit. Případně tím někomu dalšímu ulehčit situaci, pomoct s hledáním informací nebo jen sdílet společně pocity a prožitky. Proto jsme vytvořili projekt Burn Fighters. Naším cílem je spojovat lidi, kteří prošli popáleninovým úrazem nebo je tato problematika zajíma a nebo třeba mají někoho blízkého zrovna v nemocnici a chtějí mu nějakým způsobem pomoci. Jsme tu pro lidi, kteří budou chtít podpořit psychicky, poradit se o zkušenosti s jizvami a popáleninami nebo si jen popovídat o situaci či o pocitech. Boj a život s popáleninami není vůbec nic lehkého. Je to boj na celý život, ale jde to zvládnout. Jen se musí chtít. Mně popáleniny naučily si vážit života, užívat si maličkostí a netrápit se hloupostmi. A jsem ráda, že jsem to nevzdala.

Dnes mám za sebou téměř pět let boje s jizvami a popáleninami. Je to nelítostný běh na dlouhou trať. Mně se díky prima lidem kolem mě a díky mé vůli povedlo vrátit zpátky do běžného života. A za to jsem moc vděčná.