Příběh Simony (zakladatelky Burn Fighters)

Když jsem se dotkla drátů, tak se svět proměnil v jednu nekonečnou temnotu. Nebylo nic, nic jsem neviděla a nic jsem si nepamatovala. Než jsem procitla, měla jsem vidiny.

Měla jsem pocit, že mě vozí po nějakém domě. Jednou mě nechali v kumbále s košťaty, podruhé zase u výtahu a naposledy si vzpomínám na obrovské akvárium plné barevných rybek a korálů, které si bezstarostně plavaly vodou. Pak to přišlo. Vzbudila jsem se, byla noc a já slyšela pípání přístrojů a nějak mi do hlavy vešlo, že jsem v nemocnici. Měla jsem obrovskou žízeň a byla mi zima, ale nic jiného jsem nevnímala. Nic mě nebolelo, jen jsem se nemohla pohnout. Bylo to, jakoby se probudila bytost bez minulosti. Přišla sestra, byla hrozně milá a já jí řekla, že mám žízeň. Odvětila, že mi nemůže dát napít, mohla bych se prý udusit, ale dala mi kostku ledu na rty, abych cítila vodu.

Nechápala jsem, co tam dělám, vše bylo tak nějak v mlze, byla jsem zmatená. Když se rozednilo, přišla paní, celá v zeleném s rouškou přes ústa. Nevěděla jsem, kdo to je.

Měla slzy v očích a s tíhou v hlase na mě promluvila „Simi?!“. V jejích očích byla vidět láska a já jsem také cítila, že tu ženu znám a mám jí moc ráda. Byla to moje maminka. Stála tam a já ji nepoznala. Neodkážu si představit, jak to pro ni muselo být těžké. Chytila mě za ruku. Byla jsem živá a cítila jsem to.

Nějakou dobu trvalo, než jsem si poskládala střípky vzpomínek, které se jen neochotně vracely zpět. Najednou jsem byla lidskou bytostí, která má milující rodinu. Jezdili za mnou, jak jen to šlo, ale proč jsem vlastně v té nemocnici, proč na mě leží tíha tolika obvazů? Ani nevím, kdy a kdo mi řekl, co se stalo. Jen vím, že když mi to řekli, tak jsem tomu nemohla uvěřit. Jak? Jak jsme mohly udělat něco tak hloupého?

Nevšimla jsem si žádných drátů, ale vzpomínám si na ten poklop. Poklop, který jsem tak moc chtěla otevřít. Proč mě tak lákal? Někdo mi vyprávěl příběh, který byl z mého života, ale já si ho nepamatovala. Když jsem si přiznala, že se to stalo, tak jsem strašně moc chtěla, aby můj život skončil. Ve dne se to dalo snést, ale v noci, kdy vše utichne, jste sami a dochází vám, že už nikdy nebudete mít hladkou kůži, že vás všichni budou posuzovat podle téhle hlouposti, že váš život už nikdy nebude stejný. Bože, znetvořila jsem se, jen kvůli hlouposti a nevšímavosti, s tímhle přeci nemůžu žít. Jak bych mohla?

Spousta lidí se snažila, abych chtěla žít. Rodina, lékaři, psychologové, ale jak mohli vědět jak se cítím? Oni tam neleželi, byli zdraví a já chtěla umřít. Čím víc mi říkali, že to zvládnu, tím větší jsem měla vztek, tím víc jsem v noci plakala, litovala se a hledala někoho, na koho bych mohla být naštvaná. Kdybych se mohla hýbat, tak bych to ukončila a všem by bylo líp. Takovou beznaděj jsem v životě nezažila. Tohle byly myšlenky, které nikam nevedly, jen hlouběji do té propasti. Každý den byl dlouhý jako měsíc a měsíc jako celý rok. Byla jsem tam, já a moje myšlenky, které byly černé jako nejtemnější noc.

Jednoho dne jsem si řekla dost, tohle nikam nevede. Dostala jsem druhou šanci a spousta lidí se snažila, abych přežila a já bych to takhle jednoduše vzdala? Můj život stojí za boj, když bojovali ostatní, měla bych bojovat i já. Začala jsem se prát, za svůj život. Ne, pro ostatní, ale pro sebe. Chtěla jsem žít. Chtěla jsem znovu cítit vítr a slunce, odejít pryč, pryč z nemocnice. Můj život se změnil a já to přijala. Jsem vděčná každému za to, že to se mnou nevzdal.