Pohled Marti sestry

Na ten den nikdy nezapomenu. Jako dneska si vybavuji, co jsem to ráno dělala, když mi zavolala mamka, že je Martina popálená a leží v nemocnici. Celá rodina jsme za ní vyrazili, abychom zjistili, co se stalo. Dozvěděli jsme se, že jí odvezli přímo na ARO. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že to asi bude vážnější, než jsme si mysleli. Doktor na aro nám řekl, že je v přímém ohrožení života, protože kromě popálenin utrpěla ještě další zranění, která mohou být smrtelná. Byl to pro nás šok! A další nastal, když nás za ní na chvíli pustili. Pod změtí hadiček a vedle všemožných přístrojů ležel člověk, který vůbec nevypadal jako naše krásná sestra. Měla vlasy oholené na ježka a oteklý obličej pokrytý jedním velkým strupem. Nechtěli jsme tomu věřit a vůbec netušili, co bude dál.

      Prvních 14 dní bylo kritických. Doktor nám oznámil, že když je přežije, bude z nejhoršího venku. Kdykoliv pak mámě zazvonil telefon, všichni jsme trnuli, jestli nevolají z nemocnice,  že došlo k nejhoršímu. Ty dny byly nekonečný, plný strachu a hlavně bezmoci, že ji nemůžeme nijak pomoct. Druhý den Martinu probudili z umělého spánku. Když mi tehdy stiskla ruku, cítila jsem neuvěřitelně silný pocit radosti, že žije, že je tu s námi. Tehdy jsme o popáleninách nevěděli vůbec nic. Mysleli jsme si, že se strupy na obličeji a na rukou jednoduše po čase zahojí a vše bude jako dřív. O různých stupních popálenin jsme neměli tušení, až postupem času jsme zjišťovali převážně na internetu, co znamenají popáleniny třetího stupně. A že to nejsou obyčejné strupy, ale mrtvá spálená kůže, která se musí odstranit a nahradit jinou. Lékaři nám tehdy toho moc neřekli. Nemají na člověka moc času a my je nechtěli zdržovat a upřímně jsme ani pořádně nevěděli, na co se ptát. Spousta otázek nás napadala až doma, když jsme o tom stále přemýšleli. Nacházeli jsme leccos na internetu, ale odborným článkům laik moc nerozumí a jednotlivé případy se od sebe liší. Kolikrát jsme si přečetli různé články o transplantacích kůže, atd., ale pak nás doktor vyvedl z omylu a udal důvod, proč to zrovna u Martiny aplikovat nejde. Takže jsme si vždy svoje dotazy v klidu doma sepsali a doktora se pak přímo zeptali.

     

Martina strávila několik měsíců v nemocnici. Především na Klinice popáleninové medicíny v Praze na Vinohradech. Ač nejsme z Prahy, snažili jsme se za ní jezdit několikrát týdně, abychom jí čas ukrátili a předali pozitivní energii. Snažili jsme se, aby nebyla úplně odtržená od běžného života. Nosili jsme jí kafe, chodili po chodbách na procházky a vyprávěli zážitky všedních dní. Dokonce jsme i slavili v nemocnici Vánoce. Přivezli  jsme dárky, cukroví a udělali si Štědrý den pohromadě celá rodina. Chtěli jsme, aby alespoň na chvíli zapomněla na to, že je v nemocnici a co se jí stalo. Snad se nám to alespoň párkrát povedlo. Samozřejmě nám ale docházelo, že už to nikdy nebude jako dřív. Někdy jsme jeli z návštěvy domu pozitivně naladění, jak to ta naše Marťa skvěle zvládá a že se operace povedly a někdy jsme jeli domů úplně vyřízení, jak to stojí všechno za hovno a jak to vůbec Martina všechno zvládne. Bylo to jak na houpačce, nahoru-dolů. Snažili jsme se ale před Martinou být silní a neříkat jí svoje obavy. Potřebovali jsme, aby věděla, že se na nás může spolehnout, že nám je jedno jak vypadá, protože ji máme rádi takovou jaká je.

V průběhu léčby jsme se pak dozvídali, jak jsou popáleniny vážné, prakticky nevyléčitelné a  že se musí s jizvami každý den pracovat.

      Jednou se mě jeden kolega, který věděl co Martina prožila, zeptal, jestli by nebylo lepší kdyby zemřela. Jeho sestra totiž zemřela na rakovinu. Tehdy to pro ní znamenalo vysvobození, protože trpěla velkými bolestmi. Úpřímně řečeno, mě to ze začátku také napadlo. Musela zažívat příšerné bolesti a z krásný holky se najednou měl stát člověk na okraji společnosti, který má popálený obličej a je poznamenaný na celý život. Tehdy jsem si nedovedla představit, že by mohla žít opět plnohodnotný život. Možná by pro ní v té době byla smrt vysvobození. Jenže pro nás blízké by to byla ta nejhorší rána, která by se už nikdy nezacelila. Pořád jí můžu kdykoliv zavolat, potkat se, sdílet nové zážitky a prostě je tady pořád s náma a to je mnohem víc, než to zbaběle ukončit. Martina je nepředstavitelně silná a poprala se s osudem úplně neuvěřitelně. Vrátila se do života a dnes ho žije možná víc na plno než zdraví lidé. Za to si jí obrovsky vážím a jsem šťastná, že to nevzdala a je tady s náma.