Příběh paní Martiny – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Hurá žiju

Pocit hurá žiju, sakra to bolí, do háje mám jizvy.  Žádný z těchto pocitů si nepamatuji. Možná jsem je ani nezažila.

Byl mi totiž 1.rok, když jsem se podle rodinných legend, podívala co je v tom hrnci. V hrnci se vařila polívka. Opařit si 60% těla, ale ne obličej, chce notnou dávku štěstí. Prý jsem ani neplakala. Rodiče o tom, co se tenkrát stalo, neradi mluví. A já, se už dávno přestala ptát. Zdravotní dokumentace se pro jistotu ztratila. Takže jediný důkaz jsou jizvy, vzpomínky, pocity.

Z vyprávění o léčení vím jen, že nikdo nepočítal s tím, že bych mohla přežít. Rodiče dali souhlas s experimentální léčbou. Při vyprávění o léčbě jsem jako dítě byla nadšená svou výjimečností.  Doktoři na mě dělali experimenty! Ty se povedly, žiju! Díky mě, zachrání další děti!

Přežila jsem, a co dál? Nevím, jak je na tom léčba dnes. Tenkrát jsem pro doktory byla vyléčená. Kůže zahojená. Byly mi cca 2 roky. A jak to nazvat, vypadla jsem ze systému? Snad ani ne, prostě před 50 lety nebyly zkušenosti. A těch, co takový úraz přežili, bylo minimálně. Opět z vyprávění rodičů: jizvy jsme ti mazali sádlem, doktoři říkali. Ale mazání sádlem nás, asi přestalo bavit. Nevzpomínám, že by mě máma mazala. Určitě ovšem ano, a asi to nebylo příjemné, protože ještě teď je mi nepříjemný každý krém či olej na kůži.

Taky si nevzpomínám, že by se mým jizvám v mém dětství někdo ve zdravotnictví věnoval. Když jsem měla cca 15 let, zeptala jsem se na „plastiku“ Odpověď pana doktora byla jasná – až budete mít 18 let. No a nešla by tahle jizva na paži nějak povolit? Moc bolí. Povolit jizvu? To jste se zbláznila. Nejde! Hold to musíte vydržet, neměla jste se opařit. Tak jsem, ze zlosti, začala dělat kliky.  Vzteky i bolestí mi tekly slzy. A když jsem po pár měsících „dovztekala“ a s kliky jsem přestala, jizva byla povolená a nebolela. A v 18 letech – nechci se bavit s doktory, žádnou plastiku taky nechci!

A léta běžela. Mám bolesti zad a taky úžasnou rehabilitační paní doktorku. Když mi bylo cca 40 let, přišla s myšlenkou, co vlastně dělám s jizvami. Jako jizvy? Po 40 letech od úrazu? Umývám je. Vlastně, asi, možná, určitě je hladím. Ne úplně každý den, a rozhodně ne všechny. Takže se mám pozorovat. Výsledek překvapil mě i paní doktorku. Dělám tlakovou masáž. Perlička – když dělám tlakovou masáž jizvy pod klíční kostí, míň bolí záda mezi lopatkami.

To je ve zkratce můj příběh. Přesto na otázku: Ovlivnily jizvy váš život? Odpovím (bez přemýšlení, bez uzardění a v tu chvíli pravdivě) NE jizvy můj život neovlivnily. Pak se zamyslím. Jejda, vlastně hodně. Ale, Díky Bohu za ně.

paní Martina