Příběh paní Petry – hořící tričko

Magické datum 21. 2. 2021 mi zůstane navždy v paměti. Ten den, krátce po 12 hodině, mi chytlo triko při vaření a utrpěla jsem popáleniny 2. a 3. stupně na 20 procentech těla. Byl to nejprve malý plamínek a já měla strach si to přetáhnout přes hlavu, že bych mohla mít něco v obličeji. Vidím pak samu sebe stát v jednom plameni a křičet. Naštěstí manžel byl doma a zareagoval velmi rychle a oblečení ze mě strhnul. Ostatní se mi ptali, jak moc mi to bolelo? Žádnou bolest jsem nevnímala, jen to, že si musím zavolat záchranku, protože manžel hasil požár v domě. Cestu v sanitce, ani první 2 dny si pořádně nevybavuji. Vzpomínám si na jediné, zvracím a zvracím. Zjistili mi nesnášenlivost na Tramal, lék proti bolesti. Následující 3 týdny jsem strávila na JIP FNK Vinohrady a ještě další 2 na standartním oddělení. 3x v týdnu jsem byla na operačním sále a pak ještě první převaz na standardním oddělení byl pod narkózou.

Na JIPU jsem byla o týden déle, než lékaři očekávali, protože jizvy se nechtěli hojit a neustále mi to prosakovalo. Ruce a nohy jsem měla rozpíchané a bolavé, protože mi nevydržely kanyly. Žíly mi neustále praskaly. Byla jsem na tom psychicky hrozně špatně. Musela jsem pořád ležet na zádech. Připadalo mi, že mi všechny kosti v zádech a na zadku strašně bolí. Hodně jsem to proplakala. Nebyla jsem schopná s nikým komunikovat, kromě manžela a syna. Přišlo mi hrozně ponižující, že se nemohu sama umýt a musím chodit na mísu. Měla jsem tudíž problém s příjmem potravy. Když jsem se dostala na standardní oddělení, bylo to pro mne velmi povzbuzující. Konečně jsem si mohla dojít sama umýt a na záchod. Ale i tady pro mne nastaly psychické propady. Když mi sundaly obvazy z nohou. Odtud mi braly štěpy-kožní náhrady. Připadalo mi to příšerné. Také jsem poprvé v životě pociťovala neskutečný hlad i v noci. Za 3 týdny jsem zhubla 8 kilo. Když mi propustili z nemocnice, bylo to nádherné. Ale opět hrozný strach z toho, abych to rozhýbala. Měla jsem ušitý speciální obleček a nákrčník. Oblek jsem měla nosit pořád, sundávat ho jen na koupání. Po roce a půl už to vygradovalo tak, že jsem ho sundala a nedokázala znovu obléknout. Chtěla jsem ho vzteky rozstříhat. Prvních 14 dnů jsem jezdila do Vinohrad na rehabilitaci denně. Pak jsme to začali pomalu snižovat. Doma jsem cvičila každé 2 hodiny po 20 minut. Přišlo mi, že nedělám nic jiného. Pořídili jsme s manželem rehabilitační lůžko a i on se mnou cvičil 2x denně. Následovaly ještě celkem 3 další reoperace. Dnes, 3 roky po úrazu mi to připadá, jako by to bylo dávno. Ještě stále jezdím 1 týdně na rehabilitace a k psychologovi, ale vidím ten větší a větší pokrok.