Přišel den D. Jela jsem do Prahy s mamkou a jejím přítelem. Hned jak jsme Jarmilu potkali, odvedla mě od nich (přece nebudu strašpytel ve 25 letech, říkala jsem si). Byla jsem trošku nervózní. Jarmila mě vzala ke své kamarádce, úžasné a sladké Kačce. Byla jsem jako v jiném světě, s každou větou mě nervozita opouštěla a já si připadala, jako bych je obě znala už léta.

A o čem článek, který Jarmila psala, byl? Byl o tom, jak jsem prožívala svůj pobyt v nemocnici, svoji léčbu, co se mi honilo hlavou, jaké jsou nejčastější popáleninové úrazy, historie a současnost popáleninové medicíny, jak tohle všechno vnímá rodina a lékaři. Líbilo se mi, že jsem  v tom nebyla sama, svůj příběh sdíleli i jíní. Někdy stačí vědomí toho, že nejsme sami. S každou vyslovenou obavou oslabujeme vlastní strach. Neustále se něčeho bojím, ale je snažší se s tím vypořádat, když o tom mluvím, nejhorší je to poprvé. Jarmily už se nebojím J, stala se mojí skvělou kamarádkou a od té doby, co jí znám, potkávám jen samé úžasné lidi. Koho, ptáte se? No to vám povím příště.