6.1.2017 na Tři Krále jsme si my tři, já a mé dvě dcery  (12 a 13 let), chtěly udělat poslední vánoční večer. Děvčata mě chtěla překvapit prostřeným stolem, já jsem v kuchyni vařila večeři. K umocnění atmosféry holky vzaly prskavky a zapálily je. V mžiku jiskra z prskavky přeskočila na již kompletně uschlý vánoční stromek a malér byl na světě.

Vzhledem k tomu, že jsem vařila a kuchyň není s obývacím pokojem propojena, než jsem doběhla, bylo již pozdě…7 sekund, jak říkají požárníci…

Vyhnala jsem holky na terasu a snažila jsem se požár uhasit. Vlastním tělem, vlastníma rukama. Nebudu zde dlouze popisovat hrůzu, která se ve vteřině odehrála,  nedopadla jsem vůbec dobře. Přijela RZ a odvezla mě. V té chvíli jsem vůbec netušila, jak se náš život navždy změní.

Vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka a s dcerami žiji již dlouhou dobu sama, situace tím byla o to komplikovanější. Otec dcer, lékař, si dcery odmítl vzít k sobě, údajně neměl, kam by je uložil.  Začal kolotoč, kdy se holky střídaly u příbuzných. Byly skvělé, situaci zvládly na výbornou. Obrovskou pomoc a podporu jsem dostala od mé sestry, která si dcery skoro po celou dobu mé hospitalizace vzala k sobě, přestože sama vychovává dvě dcery.

Můj život se omezil na ranní odběry a návštěvy operačního sálu v plné narkóze, kde probíhaly převazy a transplantace. Popálila jsem si obě ruce, celý obličej a  kompletně celé hýždě, jednalo se o popáleniny 2. a 3.stupně. Ze dne na den jsem byla ležák.

Život v nemocnici na Vinohradech, odd. popálenin, ubíhal jak ze seriálu feťáka, byla jsem neustále nadopovaná, abych neměla možnost, ani na okamžik pocítit tu  šílenou bolest po všech transplantacích, převazech a ořezech kůže.

Denně jsem měla několik návštěv, dokonce se přátelé museli psát na pořadník. To mi dalo obrovskou sílu a motivaci. Mé drahé dcery za mnou bohužel dlouhou dobu nemohly, nejen kvůli mému vzhledu, ale i kvůli zdravotnímu stavu, který byl nadále vážný. Holky to nesly statečně, volaly  a psaly mi několikrát denně, bylo to pro mě šílené. Nesměla jsem brečet, obličej byl v obvazech a nesměl se promáčet. Byl to velmi těžký čas. Jejich první návštěva byla pro mě ten největší dar! Od té chvíle jsem byla přesvědčená, že to dám! Brala jsem to celé jako velikou životní zkoušku, přeci kdybych se z toho neměla něco naučit a vzít si, tak by mě tu “ti nahoře“ nenechali… chybělo opravdu málo….pár vteřin…stačilo jen otevřít ústa a nadechnout se kouře…nechci ani domýšlet, co by následovalo….

Konec února! Hurá, propouštějí mě! Jenže nejsem ve stavu, kdybych byla schopna se postarat o sebe, natož o dvě dcery. Do péče si mě bere moje úžasná „druhá maminka“ Ivanka, která mi téměř měsíc vyvařuje, myje mě, nasazuje rukavice, masku, vozí na převazy do nemocnice.

Konečně přišel ten den, vysněné datum, stěhování do zapůjčeného bytu od mých přátel na Letnou i s dcerami! Mělo to jeden háček, 6. patro bez výtahu a bez nábytku. Náš majetek shořel, nebo byl tak páchnoucí po kouři, že se musel vyhodit. Stěhování, úklid i nákupy zařizovali mí přátelé. V neschopnosti jsem byla 9 měsíců, můj šéf mě osobně jezdil krmit do nemocnice! No, řekněte, kdo má takový servis.

Měla jsem atrofii svalů, dva měsíce jsem byla ležák, ale nedala jsem se, pomalu, ale jistě jsem trénovala výstup do 6.patra. Holky byly šťastné, že jsme zase spolu. Pořídila jsem si krásné klobouky a začala žít. Nevzdala jsem to ani na 1 minutu. Po propuštění jsem hledala pomoc u privátních plastiků a dermatologů, kterým nesmírně děkuji, neboť  i díky nim vypadám úžasně!

Život jde dál, a já díky tomuto úrazu zjistila, že mám úžasné dcery, fantastické přátele a zázemí u mé mamky a sestry. Myslím si, že nic se neděje náhodou, při každé cestě na sál jsem v duchu prosila anděly, ať jsou se mnou a zachrání mě.

Přijímám dnes věci s mnohem větší pokorou a respektem.

A děkuji, že JSEM!