Příběh Kačky – život s jizvami nekončí, ale péče o ně také ne. 15 let zkušeností.

7. 2. jsem slavila už 15. narozeniny, pomyslně. Ha! Třeba bych si znovu mohla dojít pro občanku.

Celá rodina mě podporuje a tenhle datum si společně připomínáme jako den, kdy jsem se podruhé narodila. Většinou něco i podnikneme, jdeme na večeři nebo dostávám drobné dárky. Ano, až tak výjimečné to pro všechny je. A já jsem za svou rodinu tak vděčná. Mám nejlepší mamku pod Sluncem, starostlivého tátu a skvělé sourozence!

Mám za sebou 3 reoperace a další mě čeká na jaře. Nemocniční prostředí nesnáším vůbec dobře (kdo ano, že?). Můj poslední pobyt provázely silné úzkosti, smutek a stres. Jizvy se stále různě stahují a bohužel i ta operace je občas nutná.

Já většinu péče odbývám občasným použitím obyčejného mastného a rychle vstřebatelného krému. Jen když už jde do „tuhého” a noha mě pne, pomocí olejíčku jizvu promasíruju.

S přáteli a ségrou jsme se dostali k tématu „Kdyby byl jediný den, který bys mohl změnit, jaký by to byl?”, všichni čekali moji jednoznačnou odpověď, ale mýlili se. Naopak.

Jizva sice není zrovna znaménko krásy a budu o ní muset pečovat do konce života, ale díky ní jsem tam, kde jsem. Je mi neustálou připomínkou síly a vůle.

Už v 7 letech po úrazu jsem priority a životní hodnoty měla posunuté kolikrát dál, než dospělý člověk, takže s vrstevníky jsem moc společné řeči nenašla.

Nejen rozdílný pohled na svět, to nejdůležitější a pro mě nejvzácnější, jsou přátelé, které mi všechny tyhle zkušenosti přinesly do života. S Bolítem jsem začala jezdit na různé rekonvalescenční pobyty, když mi bylo 8. Jezdím dodnes, jen už pár let jako pomocná ruka a vedoucí na táborech.

Každý, kdo si prošel podobným traumatem, měl nebo třeba ještě zažívá temné dny. Ty moje díky Bolíťákům brzy zalilo slunce zlatavou barvou. A když se náhodou začne zatahovat, jsou tu pro mě. Jmenovitě by to tu bylo na půl stránky, ale oni moc dobře ví, co pro mě znamenají!

Děkuju za každého jednoho z Vás, který se mnou v té životní jízdě nerozlučně pokračuje.

Děkuju za každého, kterého jsem v životě měla jen na krátký čas.

Děkuju za nové duše, které jako bych znala věky.

Děkuju za všechny společně strávené chvíle.

Děkuju za všechno a za všechny.

Život má takový smysl, jaký mu dáme, a i když je to občas náročný, život je sladký. A já jsem tak VDĚČNÁ. Říkám to často, ale vždy to myslím naprosto upřímně a od srdce.

Vždycky může být lépe, ale je třeba pamatovat na to, že vždycky může být hůř. A tak si užívám každé maličkosti, učím se z chyb a zkušeností, nacházím motivaci, posouvám se dál, vážím si všeho, co mám a snažím se udržet lásku, mír a klid v duši. Hlavně se nezastavit ve slepém bodě.

Všem bych přála takové štěstí, jako mám já. Na rodinu a přátelé, kteří vás budou podporovat. Díky silné vůli a správných lidí kolem sebe se člověk může dostat mnohem dál, než si vůbec dokáže představit.

Nevydařená dovolená – opařenina od vroucí vody

Stalo se to v roce 2015. Byli jsme první den na dovolené v jihočeské vesničce, kde jsme si s partou kamarádů pronajali chalupu. Nejvíc jsem se těšila na každodenní koupání v bazéně, který jsme měli k chatě k dispozici. Miluju koupání, právě proto jsem trvala právě na výběru chaty s bazénem, jiná nepřipadala v úvahu.

Hned asi druhý den pobytu jsem chtěla ráno všechny překvapit snídaní, jelikož jsem už nemohla dospat, i když ostatní měli ještě půlnoc. Vrhla jsem se tedy nejprve na přípravu čaje. Uvařila jsem ve varné konvici 1,5 litru a v poličce jsem našla velký skleněný džbán, který byl součástí vybavení chalupy. Sklo bylo skutečně hodně silné, tak jsem si říkala, že tohle rozhodně vydrží i vroucí vodu. To však nebyl dobrý úsudek. Ale možná byl džbán naprasklý. Každopádně se stalo to, že jakmile byl téměř ze 3/4 plný, pukl. Jelikož jsem stála u linky v tomto letním počasí jen v kalhotkách a džbán měla na kraji té linky, vylítl my vroucí obsah přímo na holé stehno pravé nohy. Štěstí bylo, že to neodnesla intimní oblast, to si nedovedu představit. Bylo tomu i díky tomu, že jsem stihla uskočit kus stranou. V hlavě mi prolítlo bleskové: “Co teď?” Rychle jsem popadla čistou utěrku, přiložila ji na stehno a vytáhla z mrazáku ledové bloky do chladicí tašky, které jsme tam po příjezdu dali. Nevím, jak dlouho jsem chladila, minuty náhle plynuly strašně pomalu, ale šlo celkem o pár hodin. V opařenině však i přesto začalo pracovat tisíc čertů s ďáblem v čele. Řezali do mých nervových zakončení, zejména, když jsem na chvilku zkusila ledový obklad odložit. Naštěstí s námi byla moje sestra, která vystudovala VOŠ zdravotnického zaměření, tak jsem nemusela strávit půl dne na chirurgii. Jen jsem musela čekat, než se ostatní vzbudí a někdo mi sjede pro sterilní krytí a Hemagel k ošetření rány.

Zbytek týdne (a nejen jednoho) jsem však nemohla do bazénu, zrušili jsme kvůli tomu výlet na vodu, blbě se mi spalo a pořád se mi připomínala bolavá rána. Ta se brzy nafoukla do ohromného puchýře (na prvním obrázku – až pár dnů po nehodě při převazu, předtím byl puchýř větší). Předposlední den jsem se probudila s pocitem, že jsem se počůrala, bylo pode mnou mokro. To mi však jen puchýř praskl a zůstala ošklivá rána. Na druhém obrázku, po týdnu.

Flek přes velkou část stehna mizel velmi pomalu, i když jsem se o jizvu starala poctivě. Naštěstí byl od ostatní kůže odlišný pouze barvou a nešlo o vystouplou jizvu. Trvalo to pár let, než přestal být vidět i po koupání v teplé vodě, kdy se objevoval jako duch. Dnes již mám kůži zcela obnovenou a jizva už není vidět. Nikdy však již nezapomenu na to, že ani tlusté sklo nemusí vydržet tlak vroucí vody, nemusí být varné nebo může mít pouhým okem neviditelnou trhlinu, která může způsobit zkažení nejen jedné dovolené nejen jednomu člověku.

Příběh paní Petry – hořící tričko

Magické datum 21. 2. 2021 mi zůstane navždy v paměti. Ten den, krátce po 12 hodině, mi chytlo triko při vaření a utrpěla jsem popáleniny 2. a 3. stupně na 20 procentech těla. Byl to nejprve malý plamínek a já měla strach si to přetáhnout přes hlavu, že bych mohla mít něco v obličeji. Vidím pak samu sebe stát v jednom plameni a křičet. Naštěstí manžel byl doma a zareagoval velmi rychle a oblečení ze mě strhnul. Ostatní se mi ptali, jak moc mi to bolelo? Žádnou bolest jsem nevnímala, jen to, že si musím zavolat záchranku, protože manžel hasil požár v domě. Cestu v sanitce, ani první 2 dny si pořádně nevybavuji. Vzpomínám si na jediné, zvracím a zvracím. Zjistili mi nesnášenlivost na Tramal, lék proti bolesti. Následující 3 týdny jsem strávila na JIP FNK Vinohrady a ještě další 2 na standartním oddělení. 3x v týdnu jsem byla na operačním sále a pak ještě první převaz na standardním oddělení byl pod narkózou.

Na JIPU jsem byla o týden déle, než lékaři očekávali, protože jizvy se nechtěli hojit a neustále mi to prosakovalo. Ruce a nohy jsem měla rozpíchané a bolavé, protože mi nevydržely kanyly. Žíly mi neustále praskaly. Byla jsem na tom psychicky hrozně špatně. Musela jsem pořád ležet na zádech. Připadalo mi, že mi všechny kosti v zádech a na zadku strašně bolí. Hodně jsem to proplakala. Nebyla jsem schopná s nikým komunikovat, kromě manžela a syna. Přišlo mi hrozně ponižující, že se nemohu sama umýt a musím chodit na mísu. Měla jsem tudíž problém s příjmem potravy. Když jsem se dostala na standardní oddělení, bylo to pro mne velmi povzbuzující. Konečně jsem si mohla dojít sama umýt a na záchod. Ale i tady pro mne nastaly psychické propady. Když mi sundaly obvazy z nohou. Odtud mi braly štěpy-kožní náhrady. Připadalo mi to příšerné. Také jsem poprvé v životě pociťovala neskutečný hlad i v noci. Za 3 týdny jsem zhubla 8 kilo. Když mi propustili z nemocnice, bylo to nádherné. Ale opět hrozný strach z toho, abych to rozhýbala. Měla jsem ušitý speciální obleček a nákrčník. Oblek jsem měla nosit pořád, sundávat ho jen na koupání. Po roce a půl už to vygradovalo tak, že jsem ho sundala a nedokázala znovu obléknout. Chtěla jsem ho vzteky rozstříhat. Prvních 14 dnů jsem jezdila do Vinohrad na rehabilitaci denně. Pak jsme to začali pomalu snižovat. Doma jsem cvičila každé 2 hodiny po 20 minut. Přišlo mi, že nedělám nic jiného. Pořídili jsme s manželem rehabilitační lůžko a i on se mnou cvičil 2x denně. Následovaly ještě celkem 3 další reoperace. Dnes, 3 roky po úrazu mi to připadá, jako by to bylo dávno. Ještě stále jezdím 1 týdně na rehabilitace a k psychologovi, ale vidím ten větší a větší pokrok.