Pohled Marti sestry

Na ten den nikdy nezapomenu. Jako dneska si vybavuji, co jsem to ráno dělala, když mi zavolala mamka, že je Martina popálená a leží v nemocnici. Celá rodina jsme za ní vyrazili, abychom zjistili, co se stalo. Dozvěděli jsme se, že jí odvezli přímo na ARO. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že to asi bude vážnější, než jsme si mysleli. Doktor na aro nám řekl, že je v přímém ohrožení života, protože kromě popálenin utrpěla ještě další zranění, která mohou být smrtelná. Byl to pro nás šok! A další nastal, když nás za ní na chvíli pustili. Pod změtí hadiček a vedle všemožných přístrojů ležel člověk, který vůbec nevypadal jako naše krásná sestra. Měla vlasy oholené na ježka a oteklý obličej pokrytý jedním velkým strupem. Nechtěli jsme tomu věřit a vůbec netušili, co bude dál.

      Prvních 14 dní bylo kritických. Doktor nám oznámil, že když je přežije, bude z nejhoršího venku. Kdykoliv pak mámě zazvonil telefon, všichni jsme trnuli, jestli nevolají z nemocnice,  že došlo k nejhoršímu. Ty dny byly nekonečný, plný strachu a hlavně bezmoci, že ji nemůžeme nijak pomoct. Druhý den Martinu probudili z umělého spánku. Když mi tehdy stiskla ruku, cítila jsem neuvěřitelně silný pocit radosti, že žije, že je tu s námi. Tehdy jsme o popáleninách nevěděli vůbec nic. Mysleli jsme si, že se strupy na obličeji a na rukou jednoduše po čase zahojí a vše bude jako dřív. O různých stupních popálenin jsme neměli tušení, až postupem času jsme zjišťovali převážně na internetu, co znamenají popáleniny třetího stupně. A že to nejsou obyčejné strupy, ale mrtvá spálená kůže, která se musí odstranit a nahradit jinou. Lékaři nám tehdy toho moc neřekli. Nemají na člověka moc času a my je nechtěli zdržovat a upřímně jsme ani pořádně nevěděli, na co se ptát. Spousta otázek nás napadala až doma, když jsme o tom stále přemýšleli. Nacházeli jsme leccos na internetu, ale odborným článkům laik moc nerozumí a jednotlivé případy se od sebe liší. Kolikrát jsme si přečetli různé články o transplantacích kůže, atd., ale pak nás doktor vyvedl z omylu a udal důvod, proč to zrovna u Martiny aplikovat nejde. Takže jsme si vždy svoje dotazy v klidu doma sepsali a doktora se pak přímo zeptali.

V průběhu léčby jsme se pak dozvídali, jak jsou popáleniny vážné, prakticky nevyléčitelné a  že se musí s jizvami každý den pracovat.

      Jednou se mě jeden kolega, který věděl co Martina prožila, zeptal, jestli by nebylo lepší kdyby zemřela. Jeho sestra totiž zemřela na rakovinu. Tehdy to pro ní znamenalo vysvobození, protože trpěla velkými bolestmi. Úpřímně řečeno, mě to ze začátku také napadlo. Musela zažívat příšerné bolesti a z krásný holky se najednou měl stát člověk na okraji společnosti, který má popálený obličej a je poznamenaný na celý život. Tehdy jsem si nedovedla představit, že by mohla žít opět plnohodnotný život. Možná by pro ní v té době byla smrt vysvobození. Jenže pro nás blízké by to byla ta nejhorší rána, která by se už nikdy nezacelila. Pořád jí můžu kdykoliv zavolat, potkat se, sdílet nové zážitky a prostě je tady pořád s náma a to je mnohem víc, než to zbaběle ukončit. Martina je nepředstavitelně silná a poprala se s osudem úplně neuvěřitelně. Vrátila se do života a dnes ho žije možná víc na plno než zdraví lidé. Za to si jí obrovsky vážím a jsem šťastná, že to nevzdala a je tady s náma.

Pohled Káji kamarádky

Přišel den, den 28.8.2017! Příteli zazvonil telefon, byla to moje maminka, která se se strachem vyptávala, kde jsem a zda jsem v pořádku. Zpočátku jsme nechápali, co se děje. Na internetu si přečetla o autonehodě na místě, kam jezdím za mou kamarádkou Kájou. Okamžitě jsem Káje volala. Telefon nebrala. Začala jsem se bát, dokola jsem si stále opakovala, že je to jen strach, že je určitě v pořádku. Napadlo mě napsat další její kamarádce, zda není u ní a zda by se mi nemohla ozvat. Vzápětí mi přišla odpověď: Nejsem a ani dlouho nebudu…

Nemohla jsem tomu uvěřit, stále jsem doufala, že je to celé jinak. Bohužel nebylo. Kája ležela v umělém spánku, měla polámané ruce i nohy a popáleniny 3. stupně na 35% těla.

Měla jsem velkou touhu se za ní rozjet do nemocnice, chytit ji za ruku a ukázat jí, že není sama. Pochopitelně mě za ní nepustili. Poslala jsem jí naši společnou fotku, aby věděla, že jsem s ní, hned jak se vzbudí. Nikdo jsme nevěděli, zda svůj boj vyhraje, doktoři byli skeptičtí a nám nezbývalo než věřit.

Po zhruba deseti dnech jsem dostala informaci, že je Kája vzhůru. Okamžitě jsem se za ní vydala. Nevěděla jsem, co mám čekat, a samozřejmě jsem z toho měla strach. Šla jsem pomalu a nejistě a pak jsem ji zahlédla. Ležela na posteli, celá obvázaná a skoro se nehýbala. První dny byly dost náročné, pro nás pro obě. Kája stále plakala, nevěděla co se stalo…

 Věřila jsem, že společně ten boj vyhrajeme! Chodila jsme za ní tak často, jak to jen šlo. Nebyl prostor pro lítost, věděla jsem, že tím jí nepomůžu. Slova podpory a povzbuzení, smích a vtípky, vyprávění, drby a dobré jídlo, to byl lék, který potřebovala. Když to Káji zdravotní stav dovolil, jezdily jsme po nemocnici na vozíčku, plánovaly jsme spolu dovolenou a těšily se na společné chvíle. Snažila jsem se jí být oporou, protože přátelství je součást lidského štěstí.

A dnes? Kája jde mílovými kroky dopředu, vozíček zahodila, za chvíli se zbaví i berlí. Zkrátka žije normální život, chodí do společnosti, baví se a je šťastná! A já taky, že ji mám! Je pro mne velkou inspirací, ukazuje, že když se chce, všechno jde, jen je někdy třeba zatnout zuby a být silný.