Příběh Martiny

20.Aug.2020

Příběh Martiny (zakladatelky Burn Fighters)

Jedno listopadové ráno mi fatálně změnilo život. Bylo mi 25, když jsem utrpěla popáleniny 3. stupně na 30% těla. Měla jsem zasažený obličej, ruce, nohy, a také jícen a žaludek.

Do té doby jsem byla mladá a celkem pěkná holka. Měla jsem přítele, práci, spoustu zájmů a koníčků. Zajímala se o přírodu, kulturu, módu, ráda jsem sportovala. Taky toho spoustu plánovala do budoucnosti. O to vše jsem v jedné jediné chvíli ale přišla.

Prvních čtrnáct dní jsem bojovala o život. Pak dalšího téměř půl roku strávila v nemocnici. Zpočátku jsem si vůbec neuvědomovala, co se stalo a co vše mě čeká. A co vlastně ty popáleniny znamenají. Na obličeji mě svíral velký strup a všude možně obvazy. Nemohla jsem jíst ani pít, ale myslela jsem si, že mě v nemocnici doktoři vyléčí a že půjdu domů zase v pořádku a zcela zdravá. A hlavně že budu vypadat tak, jako před tím. Postupně jsem ale začala s hrůzou zjišťovat realitu. Čekaly mě první transplantace, bolestivé převazy a nepříliš příznivé výhlídky na rychlé uzdravení, natož návrat zpět do mého dřívějšího života. Absolvovala jsem transplantaci celého obličeje z vlastních kožních štěpů, při které jsem přišla o celé ucho a kousek nosu. V tu chvíli mi začalo pomalu docházet, že už hlavně nikdy nebudu vypadat tak jako předtím, nic nebude jako dřív. Pro mladou holku, která se chce líbit, docela síla.

Následovaly další transplantace kůže. Na rukou a na stehně. Pak i kůže na víčkách a další reoperace. Při převazech po operacích jsem brečela bolestí a přála si, aby už žádné další převazy a operace nebyly. Od doktorů jsem neustále slyšela pořád dokola něco o trpělivosti, a o tom, že vše chce čas. Jejich prognózy do budoucnosti byly velmi nejisté a žádnou velkou naději mi nepřinášely. Postupně mi docházelo, že už nikdy nebudu vypadat jako dřív, natož normálně a že jizvy nikdy úplně nezmizí. Bylo to hodně těžké období a často jsem přemýšlela, jak to vše můžu zvládnout a jaký to má všechno smysl. Při bezesných nocích v nemocnici jsem plakala bezmocí, hrůzou a nejistotou z budoucnosti a všeho pro mě neznámého. Dozvídala jsem se, jak můžou jizvy obličej či končetiny deformovat a jak náročné jsou rehabilitace a následná léčba. Rozhodla jsem se to zkusit a nevzdat! Už jen kvůli mojí rodině a snahám lékařů udělat maximum.

Můj život se smrskl na pobyt v nemocnici, operace, rehabilitace, vyšetření. Mojí jedinou náplní dne bylo zkusit s jizvami udělat co nejvíce práce a věnovat tomu veškerou energii. Zkoušela jsem spolu s rodinou hledat informace o možnostech léčby jizev, případně třeba někoho, kdo by měl podobnou zkušenost s jizvami a popáleninami. Nenašli jsme téměř nic, co by nám mohlo pomoci. Žádné rady nebo vlastní zkušenosti, které by člověk mohl vyměnit s někým dalším. Samozřejmě jsem se řídila radami a doporučeními lékařů, ale pořád mi chyběl někdo s vlastní zkušeností. Ať už se jednalo o krémy, silikonové gely nebo třeba lasery. Nebo mít prostě někoho, s kým by šlo sdílet pocity a prožitky a zkušenosti s léčbou a vším s tím spojeným. Někoho, kdo by mi řekl, že se to dá zvládnout. A protože jsem si tímhle vším prošla na vlastní kůži a vím, jak moc těžké to s popáleninami bylo a někdy pořád ještě těžké je, rozhodla jsem se o vlastní zkušenosti podělit. Případně tím někomu dalšímu ulehčit situaci, pomoct s hledáním informací nebo jen sdílet společně pocity a prožitky. Proto jsme vytvořili projekt Burn Fighters. Naším cílem je spojovat lidi, kteří prošli popáleninovým úrazem nebo je tato problematika zajíma a nebo třeba mají někoho blízkého zrovna v nemocnici a chtějí mu nějakým způsobem pomoci. Jsme tu pro lidi, kteří budou chtít podpořit psychicky, poradit se o zkušenosti s jizvami a popáleninami nebo si jen popovídat o situaci či o pocitech. Boj a život s popáleninami není vůbec nic lehkého. Je to boj na celý život, ale jde to zvládnout. Jen se musí chtít. Mně popáleniny naučily si vážit života, užívat si maličkostí a netrápit se hloupostmi. A jsem ráda, že jsem to nevzdala.

Dnes mám za sebou téměř pět let boje s jizvami a popáleninami. Je to nelítostný běh na dlouhou trať. Mně se díky prima lidem kolem mě a díky mé vůli povedlo vrátit zpátky do běžného života. A za to jsem moc vděčná.

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

19.Aug.2020

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

Jednoho dne mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozval pan doktor Zajíček. Vyprávěl mi o úžasné reportérce, která chce psát o popáleninách a potřebuje někoho, kdo se nebojí mluvit a je tak trochu ukecaný (což já jsem J ). Za pár dní jsem se zmiňovanou dámou měla domluvenou schůzku. Byla jsem hodně zvědavá, jak vypadá. Facebook má své výhody i nevýhody, ale pro tuto chvíli to byla spíše výhoda, zadala jsem do vyhledávače jméno Jarmila Štuková a v tu chvíli na mě vyskočila fotografie nádherné a silné ženy. Dostala jsem strach. Takováhle drsňačka bude dělat rozhovor se mnou? Sakra (tenkrát bych jí to nepřiznala J).

Přišel den D. Jela jsem do Prahy s mamkou a jejím přítelem. Hned jak jsme Jarmilu potkali, odvedla mě od nich (přece nebudu strašpytel ve 25 letech, říkala jsem si). Byla jsem trošku nervózní. Jarmila mě vzala ke své kamarádce, úžasné a sladké Kačce. Byla jsem jako v jiném světě, s každou větou mě nervozita opouštěla a já si připadala, jako bych je obě znala už léta.

A o čem článek, který Jarmila psala, byl? Byl o tom, jak jsem prožívala svůj pobyt v nemocnici, svoji léčbu, co se mi honilo hlavou, jaké jsou nejčastější popáleninové úrazy, historie a současnost popáleninové medicíny, jak tohle všechno vnímá rodina a lékaři. Líbilo se mi, že jsem v tom nebyla sama, svůj příběh sdíleli i jíní. Někdy stačí vědomí toho, že nejsme sami. S každou vyslovenou obavou oslabujeme vlastní strach. Neustále se něčeho bojím, ale je snažší se s tím vypořádat, když o tom mluvím, nejhorší je to poprvé. Jarmily už se nebojím J, stala se mojí skvělou kamarádkou a od té doby, co jí znám, potkávám jen samé úžasné lidi. Koho, ptáte se? No to vám povím příště.

Péče o jizvy v zimním období

18.Aug.2020

Péče o jizvy v zimním období

Péče o jizvy je důležitá celoročně, ale na co si dát pozor v zimním období?

Teploty začínají klesat pod bod mrazu, objevuje se první sníh a nejlépe je nám doma v teple . Pokud se však v tomto ročním období chystáme ven, neměli bychom zapomínat ani na jizvy. Jak o ně správně pečovat v průběhu celého roku, jaké metody používat a jak na jizvy správně působit si můžete přečíst v jiném článku na našem webu. Ale jak se o ně správně starat, když venku mrzne? A je to vůbec potřeba?

Ze své vlastní zkušenosti vím, že je jizvy potřeba neustále hydratovat, promazávat krémy a starat se o ně. V zimě to platí dvojnásob. Mráz a studený vzduch pokožku vysušuje a nepřidává tomu ani teplý a suchý vzduch v přetopených místnostech. Proto je důležité jizvy několikrát denně promazávat ozkoušeným krémem. Nebo silikonovým gelem v tubě. Mě se ze začátku osvědčila zelená indulona, a když už jsem ji pak nemohla ani cítit, přešla jsem na silikonové gely, které jsou pro hydrataci jizev ideální. Pokud máte jizvy na místech, přes které si oblékáte oblečení, je péče o ně celkem snadná a příliš se neliší od jiných ročních období. Na mé jizvy na nohou jsem před odchodem do zimního počasí nanesla hydratační krém nebo silikonový gel, poté navlékla kompresní elastické návleky a na to normální oblečení. V zimě se elastické návleky nosí asi nejlépe, protože se snadno schovají a je v nich větší teplo.

S jizvami na rukou to bylo také celkem snadné. Taktéž jsem je promazala krémem, navlékla stahovací návleky, a přes tyto rukavičky, pokud byla velká zima, jsem nosila ještě o něco větší klasické bavlněné rukavice. Na ruce mi byla neustále zima, takže jsem nosila tuto dvojkombinaci. Případně, pokud nebylo třeba, tak jen kompresní rukavice.

Nejtěžší to bylo asi s obličejem. Jelikož mám transplantovaný skoro celý obličej, musela jsem si v zimě chránit i ten. Taktéž jsem vždy na něj nanesla krém nebo silikonový gel, ale v kompresní masce jsem téměř nemohla dýchat, takže jsem ji ven nenosila. A problém byl i s citlivostí obličeje. Když jsem byla krátce po operaci a neměla jsem ještě obnovená všechna nervová zakončení, nepoznala jsem, že mi obličej opravdu mrzne. Musela jsem si hlídat dobu, po kterou jsem byla venku, a nesmělo to být déle než cca dvacet minut. Pokud bylo méně než 5 stupňů pod nulou, lékaři mi pobyt venku příliš nedoporučovali. Bylo zde riziko, že by se mi na kůži mohly udělat omrzliny, kterých bych si nemusela včas všimnout. Takže jsem se řídila jejich radami a ven chodila jen na krátké procházky, které mi však v té době velice pomáhaly. Zpočátku, když jsem měla čerstvé jizvy, tak jsem ani příliš dlouhou dobu venku nevydržela. Rychle jsem se unavila a byla mi pořád zima. Obecně pacienti s termickými úrazy mají problémy s termoregulací. Buď je vám pořád zima nebo zase horko. Mě byla většinou pořád docela kosa, i přes několik vrstev oblečení.

Tato moje doporučení platí především pro čerstvé jizvy, ale nejsou na škodu ani pro vyzrálé jizvy. Dnes si pouze dávám pozor, abych neprochladla a hydrataci jizev beru jako každodenní rutinu.

Za mě doporučuji péči o jizvy nepodceňovat, a to ani v zimním období. Veškerá péče se vám časem vrátí.

Na YouTube se můžete podívat na krátké instruktážní video, jak správně tlakovat jizvy.

Martina

Příběh Michaely

17.Aug.2020

Příběh Michaely

6.1.2017 na Tři Krále jsme si my tři, já a mé dvě dcery (12 a 13 let), chtěly udělat poslední vánoční večer. Děvčata mě chtěla překvapit prostřeným stolem, já jsem v kuchyni vařila večeři. K umocnění atmosféry holky vzaly prskavky a zapálily je. V mžiku jiskra z prskavky přeskočila na již kompletně uschlý vánoční stromek a malér byl na světě.

Vzhledem k tomu, že jsem vařila a kuchyň není s obývacím pokojem propojena, než jsem doběhla, bylo již pozdě…7 sekund, jak říkají požárníci…

Vyhnala jsem holky na terasu a snažila jsem se požár uhasit. Vlastním tělem, vlastníma rukama. Nebudu zde dlouze popisovat hrůzu, která se ve vteřině odehrála, nedopadla jsem vůbec dobře. Přijela RZ a odvezla mě. V té chvíli jsem vůbec netušila, jak se náš život navždy změní.

Vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka a s dcerami žiji již dlouhou dobu sama, situace tím byla o to komplikovanější. Otec dcer, lékař, si dcery odmítl vzít k sobě, údajně neměl, kam by je uložil. Začal kolotoč, kdy se holky střídaly u příbuzných. Byly skvělé, situaci zvládly na výbornou. Obrovskou pomoc a podporu jsem dostala od mé sestry, která si dcery skoro po celou dobu mé hospitalizace vzala k sobě, přestože sama vychovává dvě dcery.

Můj život se omezil na ranní odběry a návštěvy operačního sálu v plné narkóze, kde probíhaly převazy a transplantace. Popálila jsem si obě ruce, celý obličej a kompletně celé hýždě, jednalo se o popáleniny 2. a 3.stupně. Ze dne na den jsem byla ležák.

Život v nemocnici na Vinohradech, odd. popálenin, ubíhal jak ze seriálu feťáka, byla jsem neustále nadopovaná, abych neměla možnost, ani na okamžik pocítit tu šílenou bolest po všech transplantacích, převazech a ořezech kůže.

Denně jsem měla několik návštěv, dokonce se přátelé museli psát na pořadník. To mi dalo obrovskou sílu a motivaci. Mé drahé dcery za mnou bohužel dlouhou dobu nemohly, nejen kvůli mému vzhledu, ale i kvůli zdravotnímu stavu, který byl nadále vážný. Holky to nesly statečně, volaly a psaly mi několikrát denně, bylo to pro mě šílené. Nesměla jsem brečet, obličej byl v obvazech a nesměl se promáčet. Byl to velmi těžký čas. Jejich první návštěva byla pro mě ten největší dar! Od té chvíle jsem byla přesvědčená, že to dám! Brala jsem to celé jako velikou životní zkoušku, přeci kdybych se z toho neměla něco naučit a vzít si, tak by mě tu “ti nahoře“ nenechali… chybělo opravdu málo….pár vteřin…stačilo jen otevřít ústa a nadechnout se kouře…nechci ani domýšlet, co by následovalo….

Konec února! Hurá, propouštějí mě! Jenže nejsem ve stavu, kdybych byla schopna se postarat o sebe, natož o dvě dcery. Do péče si mě bere moje úžasná „druhá maminka“ Ivanka, která mi téměř měsíc vyvařuje, myje mě, nasazuje rukavice, masku, vozí na převazy do nemocnice.

Konečně přišel ten den, vysněné datum, stěhování do zapůjčeného bytu od mých přátel na Letnou i s dcerami! Mělo to jeden háček, 6. patro bez výtahu a bez nábytku. Náš majetek shořel, nebo byl tak páchnoucí po kouři, že se musel vyhodit. Stěhování, úklid i nákupy zařizovali mí přátelé. V neschopnosti jsem byla 9 měsíců, můj šéf mě osobně jezdil krmit do nemocnice! No, řekněte, kdo má takový servis.

Měla jsem atrofii svalů, dva měsíce jsem byla ležák, ale nedala jsem se, pomalu, ale jistě jsem trénovala výstup do 6.patra. Holky byly šťastné, že jsme zase spolu. Pořídila jsem si krásné klobouky a začala žít. Nevzdala jsem to ani na 1 minutu. Po propuštění jsem hledala pomoc u privátních plastiků a dermatologů, kterým nesmírně děkuji, neboť i díky nim vypadám úžasně!

Život jde dál, a já díky tomuto úrazu zjistila, že mám úžasné dcery, fantastické přátele a zázemí u mé mamky a sestry. Myslím si, že nic se neděje náhodou, při každé cestě na sál jsem v duchu prosila anděly, ať jsou se mnou a zachrání mě.

Přijímám dnes věci s mnohem větší pokorou a respektem.

A děkuji, že JSEM!

Jaké je to přijít o vlasy a znovu je získat

16.Aug.2020

Jaké je to přijít o vlasy a znovu je získat

Říká se, že vlasy jsou pro ženu korunou krásy. Když jsem se probudila z umělého spánku, měla jsem svoje dlouhé vlasy spletené do copu. Postupem času, jak jsem ležela ve speciální posteli na popáleninách, se mi začaly vlasy strašně cuchat. Každý týden, když přišlo na mytí vlasů, znamenal jedno velké utrpení. Za prvé bylo samotné mytí velmi náročné, protože jsem měla vlasy dlouhé a husté a za druhé, na oddělení popálenin neměli prostředky na mytí vlasů, protože většinu pacientů hnedka po příjmu ostříhají.

Když jsem ještě byla ještě v umělém spánku, tak maminka na doktory důrazně tlačila, aby mi vlasy nestříhali, protože věděla, že své vlasy nadevšechno miluju. Vždy, když nadešel čas mytí vlasů, jsem byla naprosto vyděšená, trvalo to velmi dlouho a samotné rozčeávání bylo bolestivé. Protože jsem ležela celé dny jen na zádech, tak se vlasy cuchaly a cuchaly. Nastal čas, kdy se postupně začaly stříhat největší dredy. Když jsem si konečně dosáhla na vlasy, tak jsem si zezadu na hlavě nahmatala velký strup, velikosti pingpongového míčku. Upozornila jsem na to doktory a ti zjistily, že mám na hlavě proleženinu. V té době už jsem měla z vlasů jeden velký dred a tak jsem kývla na oholení vlasů. Druhý den mi hlavu oholili a byla to úleva. Už jsem nemusela podstupovat každotýdenní mytí vlasů, které bylo stresující a mohla jsem se naplno soustředit na uzdravování. V nemocnici mi bylo jedno jak vypadám, ale doktoři mi říkali, že se podobám Sinéad O Connor. Až když jsem se vrátila z nemocnice domů, začala jsem řešit to, že se s krátkými vlasy necítím dobře. Skoro každý mi říkal, jak mi to sluší, ale já jsem se v krátkých vlasech vůbec necítila. Nebyla jsem to já. Rok jsem si nechávala vlasy růst, ale byla jsem zoufalá a hledala salón, který by byl schopný prodloužit i hodně krátké vlasy. Narazila jsem na Dlouhovlásku. Napsala jsem jim ve zkratce svůj příběh a dostala jsem nabídku, že mi vlasy zadarmo prodlouží. Byla jsem tak natěšená a zároveň jsem se bála, že mi řeknou, že vlasy jsou opravdu moc krátké a musím ještě počkat. Ale vyšlo to! Přístup v salónu byl naprosto super. Mé krátké vlasy naprosto bez problému prodloužily a výsledek byl úchvatný, brečela jsem dojetím, že konečně vypadám jako stará dobrá Kája.

Ještě jednou moc děkuji salónu Dlouhovláska.

Karolína