Po úrazu jsem trpěla depresemi, posttraumatickou stresovou poruchou, úzkostí a vůbec vším možným. Všichni říkali, že to k tomu, co jsem prožila, prostě patří a že se to časem bude zlepšovat. Je mi sice mizerně, ale patří to k poúrazovému stavu, uklidňovala jsem se. Pomocí antidepresiv a pravidelným sezením s psychologem se mi pomaličku dařilo tyto stavy více či méně zvládat. Jak postupoval čas, cítila jsem se líp a líp. Pak už jsem ani nepotřebovala brát prášky a stačilo mi navštěvovat psychologa. Postupně jsem svůj nový život začala zvládat. O to víc mě překvapilo, když se u mě téměř po pěti letech najednou projevily panické ataky. Samozřejmě jsem vůbec netušila, co se se mnou děje, a to mě vyplašilo asi ještě víc. Měla jsem v té době náročnější období. Hodně stresu, hodně nových věcí a změn. Dlouhá cesta do zahraničí, která s sebou nesla důležitá a především definitivní rozhodnutí. Měla jsem hezký pocit, že to zvládám. Ale bohužel jsem se mýlila. Když se vše kolem mě trochu uklidnilo a já si mohla vydechnout, najednou mi začalo být paradoxně divně. Nejdřív jen takový podivný tlak na hrudi, jakoby pocit strachu, ale takový nekonkrétní. Tlak pomaličku vzrůstal, hůř se mi dýchalo, začala jsem se potit a myslela, že asi každou chvíli omdlím. Do toho se mi začínala motat hlava, dýchání se ještě zhoršovalo a začalo mi splašeně bušit srdce. Jako když máte veliký strach. A já ho měla. Napadlo mě, že mám asi infarkt, že asi umírám. Tyto fyzické pocity mě vyděsily natolik, že jsem skončila v nemocnici na vyšetření. A protože jsem si v rámci mého úrazu prošla i plicní embolií, provedly mi pro jistotu v nemocnici všechna možná vyšetření. A závěr? Jste naprosto zdravá, všechna vyšetření v pořádku, EKG normální, žádná embolie. V tu chvíli jsem si hodně vydechla a najednou se cítila zase dobře. Doktoři mi řekli, že jsem asi vyčerpaná a dehydratovaná. Naordinovali mi klid, ležet v chladu, hodně pít a odpočívat. Tak jsem si vzala pár dní volno a snažila se být v klidu a odpočívat. A jak si tak doma polehávám, hlavou se mi honí všechno možné a už je to zase tady. Tíha na hrudi, těžký dech, bušení srdce. Začala jsem panikařit. To snad není možné, napadlo mě, doktoři určitě něco přehlédli, určitě umírám. Zkoušela jsem se uklidnit, ale vůbec mi to nešlo, naopak to bylo ještě horší. Trochu mi pomáhalo zaměstnat se nějakou činností, ale ne zas tak moc. Stále jsem měla tendence se pozorovat, zda mi není hůř, zda mi nebuší srdce a necítím se divně. A ono samozřejmě ano. Pořád jsem cítila ten divný pocit na hrudi, jakoby strach a nemohla zase dýchat. Bála jsem se jít ven, aby mi nebylo ještě hůř. Bála jsem se jít i do práce. Měla jsem strach, že omdlím, že to nezvládnu. Nebyla jsem schopná se soustředit na nic jiného, než na své pocity. Chtělo se mi jen ležet a vůbec nic nedělat. Ale i při tom nicnedělání mi bylo hrozně. Začala jsem se děsit toho, že jsem blázen. Nedokázala jsem pochopit, proč se cítím takhle podivně. Doktoři mi přece řekli, že mi nic není.
Zachránil mě až můj psycholog, kterému jsem večer zoufalá volala. Už když jsem mu začala popisovat moje pocity, začal mě sám doplňovat v mém popisu. Ortel zněl jasně: panická ataka, panické stavy úzkosti. Vůbec jsem to nechápala, jak je to možné? Ale dost se mi ulevilo. Konečně jsem zjistila, co mi opravdu je a s tím už se dá opět pracovat. Už jen to, že mi někdo řekl, že neumírám a že nejsem úplný blázen, mi dost pomohlo. Moje tělo si prostě kvůli přemíře stresu řeklo o zvolnění a pauzu. A také o to, abych sama sebe začala víc vnímat a poslouchat. Snažila jsem se tedy víc zklidnit, naučila jsem se dechové techniky na uvolnění a snažila se přijít na to, co panice předchází. A také přemýšlet o příčině, proč se mi tohle všechno děje. Nechala jsem ty příšerné pocity k sobě přijít a přijala je a začala s nimi pracovat.
Není to nic snadného jít v tomhle stavu někam mezi lidi. A zvlášť pro mě to v té chvíli vůbec nepřicházelo v úvahu. No a to mě zase dostalo do stresu, že nikam nemůžu a že mě to takto limituje. Tyto stavy jsou hodně náročné, takový začarovaný kruh. Kdo je nazažil, těžko se může do druhého vcítit. Mně asi nejvíce vadí a omezují ty fyzické projevy paniky. Když jsem měla deprese, byl to jen stav mojí mysli, bez fyzických projevů. Ale tohle mě na panických stavech hodně vystrašilo. Hodně také zhoršují všechny stimulanty. Například kofein, alkohol, silný čaj, jakékoliv energetické nápoje. U mě bylo nejhorší vzdát se kávy, mám ji totiž moc ráda. Ale popravdě, když mi bylo nejhůř, neměla jsem ani na ni chuť, což už je u mě špatné znamení. Všechno, co stimuluje nervovou soustavu, je pro panické stavy špatně. Já jsem to pocítila tak, že po vypití kávy se u mě projevila šílená bolest hlavy. Jakoby mi někdo svíral hlavu v kleštích. Tento stav trval i několik hodin a není o co stát. Navíc jsem měla pocit, že z té bolesti omdlím. Ve stavech, kdy mi opravdu nebylo dobře, se mi ještě připojilo nechutenství k jídlu. Jsem docela nadšený strávník, a tohle byl také jeden z příznaků, vůbec jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, spíš se mi z něj dělalo nevolno.
Jak se z těchto panických stavů dostat?
Mně nejvíce pomohlo, když jsem konečně zjistila příčinu problému. Pak samozřejmě moje sezení s psychologem. Nebýt jeho, tak bych tyhle situace zvládala asi hodně špatně. A také pomáhá zkusit víc vnímat samu sebe, zklidnit se, připustit si své pocity a strach. A také o panice mluvit nejen s nejbližšími, ale i s ostatními lidmi. Zjistila jsem, že v tom zdaleka nejsem sama, že je nás dost, kdo prožíváme podobné věci. Trochu těžší je to samozřejmě s lidmi, kteří nic podobného neprožili. Těžko se vcítí do vaší situace, ale pomohlo mi jim o tom alespoň říct.
Dá se těchto stavů zbavit natrvalo? To sama netuším. Mám období, kdy je třeba měsíc klid a pak se třeba najednou po ulehnutí do postele objeví bušení srdce a tíha na hrudi. Už vím, že neumírám, takže se snažím zklidnit, zamyslet se, přijít na to, co mě trápí, co se se mnou děje. A vím, že to bude třeba zase druhý den lepší. Projevy se mohou i různě střídat. Přicházet a odcházet. Není to nic příjemného, ale už naštěstí vím, že se vše odehrává jen v mé hlavě a je nutné pracovat sama se sebou. A hlavně o tom mluvit.
Martina
