fbpx
Bolíto

Bolíto

Bolíto

Nejspíše vás zajímá, co to je, „ to Bolíto“, na které na našich stránkách často poukazujeme. Spolek Bolíto je naším spojencem v pomoci popáleným. Byl založen v roce 2003. Stojí za ním dva skvělí lidé. Mgr. Lenka Šetelíková, vrchní sestra popáleninové kliniky FNKV a MUDr. Robert Zajíček, Ph.D., přednosta popáleninové kliniky FNKV.

Oba dva mají srdce na správném místě, a proto se rozhodli, že děti s popáleninami by měly poznat, že úrazem život nekončí a že s popáleninami se dá žít kvalitní život. Bolíto propojuje popálené dětské pacienty skrze krásné zážitky, díky kterým vidí, že nejsou na světě sami, mohou se učit od ostatních a získávat zkušenosti, které jim nikdo jiný nedá.

Na všechny pacienty čeká po tomto traumatizujícím zážitku, kterým popáleniny jsou, další boj. Boj s rehabilitací, s okolím a někdy se sebou samým. Je pro ně velice důležité vidět, že mají kamarády, kterým mohou říct, co je trápí, a vědět, že i s tímhle problémem se dá poprat. Díky tomu všemu se jim uzdravuje tělo i duše. Bolíto je taková rodina, která si navzájem pomáhá zvládnout popáleniny z odborného i lidského pohledu.

Když jsem ležela v nemocnici já, už jsem nebyla dítě, přesto jsem si našla do Bolíta cestu. Dnes funguji jako jedna z “vedoucích” na kempech a ozdravných pobytech .

Jsem ráda, že i já mohu přispět ke zdravému dětskému sebevědomí.

www.bolito.cz

Simona

Paruky

Paruky

Paruky

Toto je téma, o kterém jsem se několik let nechtěla bavit. Bylo pro mě velice citlivé a bolestivé. Když jsem se dozvěděla, že jsem přišla o vlasy, byla to pro mě největší rána. V sedmnácti, kdy jsem chtěla být princezna, vlasy byly takovým symbolem ženskosti. Vždyť kdo by nechtěl mít vlasy jako ty ženy z reklamy a okouzlit jimi každého muže, dlouhé, silné a lesklé. V nemocnici mi to až tak nevadilo, ale když jsem se měla vrátit domů, tak jsem nemohla přenést přes srdce, že bych se vrátila plešatá. Rodiče mě vzali do prvního obchodu s parukami, který jsme našli. Když jsem si vzala první paruku, byla jsem to zase já, mohla jsem zakrýt to, co se mi stalo. Byla černé barvy, dlouhá až na záda s červeným melírem. Nikdo nám ale neřekl, jak se o ni správně starat. A proto jsem se rozhodla o tom napsat.

Základní dělení paruk jsou dvě, za 1. paruky z umělého vlákna a za 2. paruky z pravých vlasů. Samozřejmě se liší cenou. Paruky z pravých vlasů jsou dražší, ale na druhou stranu pokud se o ně staráte, vydrží vám dlouho. Ale tomu se budu věnovat až později. Co byste měli vědět je, že na koupi paruky máte nárok na příspěvek – je to zdravotní pomůcka. Příspěvek je ve výši 1000,- na jeden rok (může se to lišit, podle pojišťovny). Je dobré si to zjistit u své pojišťovny. Poukaz vám vypíše lékař. Mě ho předepsal obvodní lékař na základě zprávy z nemocnice, ale jinak ho vypisuje lékař na kožním oddělení. Ale co si budeme povídat, pokud chcete pěknou paruku, které bude vypadat přirozeně, je částka poněkud malá. Tato částka mi běžně pokryla náklady na kosmetiku na paruku.

Paruky mají různé podšívky, některé mají protiskluzovou vrstvu, aby paruka neklouzala z hlavy. Já mám nejradši paruky s takovou „síťkou“ vpředu, protože vlasy vypadají jako vaše. Jsou i celkem vzdušné, ale v létě je mi v nich stejně horko a zimě vás nezahřejí. Také pozor na velikost paruky. I tady se velikosti liší, a když si vyberete příliš velkou, budete z ní na nervy. Také si vyberte dobrého prodejce paruk, takového, který vám řekne jak se o ni starat a kam ji zaslat, když bude potřebovat opravu. Já mám nejlepší zkušenosti s pražskými prodejci, kteří mi vše vysvětlili a pokaždé, když jim zavolám, tak jsou velice vstřícní a milí. Ceny oprav jsou různé, záleží na délce, materiálu, poškození atd.

Paruky z umělého vlákna

Umělé vlákno lépe drží tvar. Paruky jsou cenově přístupnější, bavím se o částce mezi 2000 – 11 000 KČ. Cenové rozmezí je široké, záleží na vaší náročnosti. Vždy je dobré si paruku vyzkoušet, nejen kvůli barvě a střihu, ale také kvůli velikosti. Mám několik paruk z umělého vlákna a jsou skvělé. Problém je u nich v takzvaném chemlovatění. Můžete se snažit, jak chcete, ale pokud ji nebude zasílat na opravu, tak z ní bude za rok chuchvalec čehosi podivného. Proto také doporučuji kupovat paruky kratšího střihu. Ty dlouhé se rychleji opotřebovávají o oblečení. Určitě se vyplatí zakoupit si k paruce kosmetiku určenou přímo na ni. Šampon, balzám a sprej, který paruku alespoň trošku chrání před otíráním o oblečení a následném chemlovatění. Paruky se umývají ve vlažné vodě a nesmí se na ně používat kosmetika na vlasy, fény, kulmy apod. Jiný účes už z paruky neuděláte, nejde přečesat pěšinka, ani ji upravit na ples. Když jsem chtěla paruku natočit, dala jsem ji na natáčky, když byla vlhká. Ale takhle dlouho schne. V paruce rozhodně nespěte a do pračky se také nedává!

Paruky z pravých vlasů

Tady se ceny různí podle kvality a druhu vlasů, ale ceny se pohybují kolem 15 000 – kdo ví kolik KČ. Jsou jemnější a vzdušnější. Chovají se přirozeněji, ale určitý tvar si také zachovávají. Kosmetika na ně je také dražší, ale opět se vyplatí. Na rozdíl od paruk z umělého vlákna, paruky z pravých vlasů můžete šetrně fénovat nebo natáčet, což je velká výhoda. Pozor, abyste vlasy nezničili, už nenarostou. J Proto své vlasy radši nenatáčím, mám strach, abych je nadobro nezničila. I paruky z pravých vlasů se posílají na opravu. Oprav není třeba se bát, dělají to profesionálové. Z pravých vlasů jsem měla pouze dvě paruky. Ta první po pár měsících vypadala příšerně, nebyla jsem poučena o správné péči, a když jsem přišla na prodejnu, tak mi paní majitelka řekla, ať si koupím novou. Což bylo nad finanční možnosti celé mé rodiny, která se mi na tu původní složila. Proto vás upozorňuji na to, abyste si vyhledali opravdu dobrého prodejce. S tou druhou jsem nadmíru spokojená. Opět nedoporučuji v ní spát a prát jen ručně.

Tak abych to shrnula, přeji vám šťastný výběr. Praha není, co se týče paruk drahá a dostane se vám skvělé péče. Nebojte se zajít si k lékaři pro poukaz, i když je to celkem malá částka, alespoň vám zaplatí kosmetiku. Kdykoli se budete chtít na něco zeptat, jsem tu pro vás!

Simona

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Simony

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Simony

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Simony

Je hluboká noc a já nemůžu spát. V hlavě se mi motají úkoly, které musím splnit, ale nemám dostatek času. Musím napsat seminárky, přečíst hromadu knih a naučit se na zkoušky. Musím připravit věci do práce a nezapomenout vyřešit nutnosti, co mám zapsané v diáři. Musím zajít na poštu a zkontrolovat účet, jestli je vše zaplacené. Dát prádlo do pračky, sebrat a vyžehlit to, co už je suché. Už to cítím, blíží se. Začínám špatně dýchat, ohromná tíha mi sedí na hrudníku.  Srdce buší, jako bych běžela maraton. Motá se mi hlava, je mi horko a pak zase zima. Celé tělo najednou ztěžklo. Chce se mi brečet. Myšlenky jsou temnější a temnější. Tohle nemůžu zvládnout. Je toho moc. Pořád nějaké úkoly, jsou nekonečné a já nemám čas. Možná na to prostě nemám. Jasně, nemám. Tak proč s tím neskončit? Když ukončím školu, tak co budu? Chudák, co to nezvládl? Zvládli to jiní, ale já na to prostě nemám, tak proč nemůžu skončit? Zklamala bych příliš mnoho lidí. Mamku, babičku, dědu, kolegyně, partnera. Já už nemůžu. Nejsem dobrý člověk. Jsem nicka, která nemá na tomhle světě co dělat. Nejsem dost dobrá přítelkyně, nikdy se mnou nikdo nebude chtít sdílet svůj život. Není mi souzeno být něčí ženou, být matkou, protože prostě nejsem dost dobrá. Nejsem dost krásná, dost hubená, dost svalnatá, dost chytrá, dost zajímavá, dost silná. Nejsem nic a brečím tu zase jak malá holka.

Znáte to? Pokud ne, seznamte se. Tohle je temnota zvaná panická ataka. Neustálý kolotoč černých myšlenek, který vás dostane nejen na dno vaší psychiky, ale postihne vás dokonce i fyzicky. Jde zkrátka o psychickou bolest, která ničí i vaše tělo. Dokáže být tak zákeřná, že strach ovládne celý váš život. U mě trvaly tyto záchvaty asi půl hodiny, ale mohou se stát vaším každodenním stínem, který se od vás nehne ani na chvíli. Vše o čem ve svém životě pochybujete, třeba i někde hluboko v podvědomí, se vám objeví před očima a vy se toho nemůžete zbavit. Těžko se mi znovu usínalo. Ráno jsem věděla, že nic z toho, co se mi honilo hlavou, není pravda. Já to přece dokážu. Dokážu cokoli, co budu chtít. Věděla jsem, že je toho hodně, ale když něco z toho neudělám, svět se nezboří. Byla jsem zase v klidu a nechápala, co to mělo znamenat.

Záchvaty paniky začínaly nejdřív krátkými intervaly deprese. Uklidňovala jsem sebe samu, že tohle zažívá přece každý. Někdy je toho na člověka prostě moc, jen se s tím musí umět vypořádat. Tohle musím jednoznačně zvládnout sama. Když už ale ataky trvaly déle, svěřila jsem se své lékařce. Připadala jsem si jako slaboch a blázen, co není schopen zvládnout své problémy. Řekla mi, že rozdíl mezi strachem a úzkostí, kterou při panických atacích cítím, je ten, že strach si vysvětlím, můžu ho pojmenovat a jasně definovat to, jak mě ohrožuje. Úzkost je strach na jiné úrovni, nevysvětlím si ji žádnými reálnými argumenty. Je tady a bude, dokud záchvat nepřejde. Napsala mi léky a řekla, abych je při záchvatu užívala. Antidepresiva mě na jednu stranu děsila. Na druhou stranu mě uklidňoval fakt, že když to přijde, mám prostředky, jak s tím bojovat. Po pár dnech se záchvat zase projevil. Váhala jsem, ale nakonec si vzala prášek a po půl hodině mě přepadnul spánek. Ráno jsem byla ráda, že jsem se zase v noci netrápila nad hloupostmi a pořádně načerpala sílu do dalšího dne.

Snažím se vidět svět spíše v tom dobrém, hledám i v těch šedivých dnech trochu barvy. Ať už je to chvilka u seriálu, kdy nemusím na nic myslet, úsměv cizího člověka na ulici nebo objetí milované osoby. I kdyby to byla ta jediná dobrá věc za den. Někdy si člověk se svými démony prostě neumí poradit sám. No a co? Není to rozhodně ostuda, nejsme přece osamělé bytosti, abychom byli na všechnu tu tíhu světa úplně sami. Možná si myslíte, že s tím, co prožíváte, byste se měli poprat sami. Někdy je ale vážně lepší se svěřit. Mě tohle zachránilo od prohlubování těchto stavů. A naštěstí se dlouho bolestný záchvat neobjevil.

Simona

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Martiny

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Martiny

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Martiny

V tomto článku bych se ráda podělila o své zkušenosti s panickými stavy. Dokud jsem je sama nezažila, netušila jsem, že něco takového vůbec existuje. Byla jsem z toho dost vyplašená a netušila, co se se mnou děje. Postupně jsem zjistila, že nejsem sama, kdo tyto stavy prožívá a hodně mi pomohlo slyšet zkušenosti ostatních a hlavně o svých pocitech mluvit.

Po úrazu jsem trpěla depresemi, posttraumatickou stresovou poruchou, úzkostí a vůbec vším možným. Všichni říkali, že to k tomu, co jsem prožila, prostě patří a že se to časem bude zlepšovat. Je mi sice mizerně, ale patří to k poúrazovému stavu, uklidňovala jsem se. Pomocí antidepresiv a pravidelným sezením s psychologem se mi pomaličku dařilo tyto stavy více či méně zvládat. Jak postupoval čas, cítila jsem se líp a líp. Pak už jsem ani nepotřebovala brát prášky a stačilo mi navštěvovat psychologa. Postupně jsem svůj nový život začala zvládat.  O to víc mě překvapilo, když se u mě téměř po pěti letech najednou projevily panické ataky.  Samozřejmě jsem vůbec netušila, co se se mnou děje, a to mě vyplašilo asi ještě víc. Měla jsem v té době náročnější období. Hodně stresu, hodně nových věcí a změn. Dlouhá cesta do zahraničí, která s sebou nesla důležitá a především definitivní rozhodnutí. Měla jsem hezký pocit, že to zvládám. Ale bohužel jsem se mýlila. Když se vše kolem mě trochu uklidnilo a já si mohla vydechnout, najednou mi začalo být paradoxně divně. Nejdřív jen takový podivný tlak na hrudi, jakoby pocit strachu, ale takový nekonkrétní. Tlak pomaličku vzrůstal, hůř se mi dýchalo, začala jsem se potit a  myslela, že asi každou chvíli omdlím. Do toho se mi začínala motat hlava, dýchání se ještě zhoršovalo a začalo mi splašeně bušit srdce. Jako když máte veliký strach. A já ho měla. Napadlo mě, že mám asi infarkt, že asi umírám. Tyto fyzické pocity mě vyděsily natolik, že jsem skončila v nemocnici na vyšetření. A protože jsem si v rámci mého úrazu prošla i plicní embolií, provedly mi pro jistotu v nemocnici všechna možná vyšetření. A závěr? Jste naprosto zdravá, všechna vyšetření v pořádku, EKG normální, žádná embolie. V tu chvíli jsem si hodně vydechla a najednou se cítila zase dobře. Doktoři mi řekli, že jsem asi vyčerpaná a dehydratovaná. Naordinovali mi klid, ležet v chladu, hodně pít a odpočívat. Tak jsem si vzala pár dní volno a snažila se být v klidu a odpočívat. A jak si tak doma polehávám, hlavou se mi honí všechno možné a už je to zase tady. Tíha na hrudi, těžký dech, bušení srdce. Začala jsem panikařit. To snad není možné, napadlo mě, doktoři určitě něco přehlédli, určitě umírám. Zkoušela jsem se uklidnit, ale vůbec mi to nešlo, naopak to bylo ještě horší. Trochu mi pomáhalo zaměstnat se nějakou činností, ale ne zas tak moc. Stále jsem měla tendence se pozorovat, zda mi není hůř, zda mi nebuší srdce a necítím se divně. A ono samozřejmě ano. Pořád jsem cítila ten divný pocit na hrudi, jakoby strach a nemohla zase dýchat. Bála jsem se jít ven, aby mi nebylo ještě hůř. Bála jsem se jít i do práce. Měla jsem strach, že omdlím, že to nezvládnu. Nebyla jsem schopná se soustředit na nic jiného, než na své pocity. Chtělo se mi jen ležet a vůbec nic nedělat. Ale i při tom nicnedělání mi bylo hrozně. Začala jsem se děsit toho, že jsem blázen. Nedokázala jsem pochopit, proč se cítím takhle podivně. Doktoři mi přece řekli, že mi nic není.

Zachránil mě až můj psycholog, kterému jsem večer zoufalá volala. Už když jsem mu začala popisovat moje pocity, začal mě sám doplňovat v mém popisu. Ortel zněl jasně: panická ataka, panické stavy úzkosti. Vůbec jsem to nechápala, jak je to možné? Ale dost se mi ulevilo. Konečně jsem zjistila, co mi opravdu je a s tím už se dá opět pracovat. Už jen to, že mi někdo řekl, že neumírám a že nejsem úplný blázen, mi dost pomohlo. Moje tělo si prostě kvůli přemíře stresu řeklo o zvolnění a pauzu. A také o to, abych sama sebe začala víc vnímat a poslouchat. Snažila jsem se tedy víc zklidnit, naučila jsem se dechové techniky na uvolnění a snažila se přijít na to, co panice předchází. A také přemýšlet o příčině, proč se mi tohle všechno děje. Nechala jsem ty příšerné pocity k sobě přijít a přijala je a začala s nimi pracovat.

Není to nic snadného jít v tomhle stavu někam mezi lidi. A zvlášť pro mě to v té chvíli vůbec nepřicházelo v úvahu. No a to mě zase dostalo do stresu, že nikam nemůžu a že mě to takto limituje. Tyto stavy jsou hodně náročné, takový začarovaný kruh. Kdo je nazažil, těžko se může do druhého vcítit. Mně asi nejvíce vadí a omezují ty fyzické projevy paniky. Když jsem měla deprese, byl to jen stav mojí mysli, bez fyzických projevů. Ale tohle mě na panických stavech hodně vystrašilo. Hodně také zhoršují všechny stimulanty. Například kofein, alkohol, silný čaj, jakékoliv energetické nápoje. U mě bylo nejhorší vzdát se kávy, mám ji totiž moc ráda. Ale popravdě, když mi bylo nejhůř, neměla jsem ani na ni chuť, což už je u mě špatné znamení. Všechno, co stimuluje nervovou soustavu, je pro panické stavy špatně. Já jsem to pocítila tak, že po vypití kávy se u mě projevila šílená bolest hlavy. Jakoby mi někdo svíral hlavu v kleštích. Tento stav trval i několik hodin a není o co stát. Navíc jsem měla pocit, že z té bolesti omdlím. Ve stavech, kdy mi opravdu nebylo dobře, se mi ještě připojilo nechutenství k jídlu. Jsem docela nadšený strávník, a tohle byl také jeden z příznaků, vůbec jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, spíš se mi z něj dělalo nevolno.

Jak se z těchto panických stavů dostat?

Mně nejvíce pomohlo, když jsem konečně zjistila příčinu problému. Pak samozřejmě moje sezení s psychologem. Nebýt jeho, tak bych tyhle situace zvládala asi hodně špatně. A také pomáhá zkusit víc vnímat samu sebe, zklidnit se, připustit si své pocity a strach. A také o panice mluvit nejen s nejbližšími, ale i s ostatními lidmi. Zjistila jsem, že v tom zdaleka nejsem sama, že je nás dost, kdo prožíváme podobné věci. Trochu těžší je to samozřejmě s lidmi, kteří nic podobného neprožili. Těžko se vcítí do vaší situace, ale pomohlo mi jim o tom alespoň říct.

Dá se těchto stavů zbavit natrvalo? To sama netuším. Mám období, kdy je třeba měsíc klid a pak se třeba najednou po ulehnutí do postele objeví bušení srdce a tíha na hrudi. Už vím, že neumírám, takže se snažím zklidnit, zamyslet se, přijít na to, co mě trápí, co se se mnou děje. A vím, že to bude třeba zase druhý den lepší. Projevy se mohou i různě střídat. Přicházet a odcházet. Není to nic příjemného, ale už naštěstí vím, že se vše odehrává jen v mé hlavě a je nutné pracovat sama se sebou. A hlavně o tom mluvit.

Martina

Jak zvládat těžké psychické poúrazové stavy – Martina

Jak zvládat těžké psychické poúrazové stavy – Martina

Jak zvládat těžké psychické poúrazové stavy – Martina

Jak se dají těžké poúrazové psychické stavy zvládnout? Jak se z nich nezbláznit? Co říct nebo jak se chovat k někomu, kdo trpí depresemi nebo úzkostnými stavy?

 I po pěti letech dělím své dny na horší a lepší. Někdy je mi fajn a někdy to nestojí za nic. Hodně mi pomáhá o svých pocitech mluvit a hlavně nedělat, jako že se nic neděje.  Často se mi ale stává, že si hraju na hrdinku. Nechci si přiznat, že se cítím špatně. Nechci  špatnou náladou obtěžovat své okolí, jenže pak je to samozřejmě ještě horší. Je fajn mít někoho, kdo vás pochopí, komu můžete narovinu říct, že se necítíte dobře. Nejhorší spojení, které prostě nechcete v pocitech smutku slyšet je: “To bude dobrý”. Vždycky jsem si říkala, jak může vědět, že to bude dobrý, když není v mé situaci a netuší, jak hrozně se cítím? Je fajn dát druhému najevo, že jste tu pro něj, že když bude potřebovat, může vám říct, co ho trápí. A že jeho stav neberete na lekou váhu. Lehký totiž není ani trochu. Proto ten pocit, kdy vás někdo jen vyslechne bez odsuzování nebo litování, je k nezaplacení.

Nikdy nechcete slyšet slova lítosti od druhých. Lítost obtěžuje. I dnes se děsím toho, že mě někdo začne litovat a brát jako popálenou chudinku. To si tak pak začnu opravdu připadat. A jestli to něčemu opravdu neprospěje, tak právě mé psychice.

Nejvíce funguje nehraná empatie. Zkusit se vcítit do pocitů druhého člověka. Představit si sebe v jeho situaci a říct si, co bych asi chtěla slyšet, kdybych byla na jeho místě? Někdy prostě jen stačí říct: “Jsem tu s tebou a pro tebe”. A někdy to nemusí být ani vysloveno.

Také je dobré pocity druhého nezlehčovat a už vůbec ne zesměšňovat. Pokud se necítíte psychicky dobře, určitě nechcete slyšet věty typu: “Ále, vždyť se ti nic tak hrozného neděje. Vždyť to nic není. Z  tohohle se přeci nemůžeš hroutit. Jsou na tom lidé i hůř než ty.” Každý z nás reaguje na situace odlišně a jinak citlivě. Proto je dobré se druhému nesmát a situaci nezlehčovat. Spíše se mu snažit porozumět, vcítit se do něj nebo raději neříkat nic.

Mně na špatnou náladu hodně pomáhalo zaměstnat hlavu, případně později i tělo, nějakou aktivitou. Ať už šlo o procházky venku, cvičení nebo učení se novým věcem. A také pomáhala společnost rodiny a kamarádů. Jen tak posedět u kávy, něco nakoupit nebo se prostě jen projít. A někdy je také fajn si jen tak zalézt, být sama a nechat to špatné odplynout nebo se z toho smutku vyplakat. A v neposlední řadě také pravidelná sezení s mým psychologem, na kterého se mohu kdykoliv obrátit a vím, že je tu pro mě a můžu mu plně důvěřovat. Vím, že dosud si stále někdo může myslet, že psychologa potřebují jen magoři. Ale to je absolutní nesmysl. Psycholog je člověk, který se na váš problém dokáže podívat odborným okem a komplexně. Jeho roli nedokážou plně zastoupit kamarádi. K nim máte blízký vztah, kdežto psycholog je profesionál, který nebude o vašem stavu nikde mluvit, dokáže ho s vámi rozebrat a navést vás na řešení.

Resumé je tedy za mě jednoznačné. Hlavně nebýt na psychické a vlastně na jakékoliv problémy sám. Pokud máte kolem sebe prima lidi, kterým na vás záleží a kterým se můžete svěřit, dá se vše zvládat daleko lépe. A když je nemáte, zkuste zapřemýšlet nad tím, jak je získat. I od toho jsou tu ostatně Burn Fighters.

Martina