Integra vs. autotransplantace

 I přesto, že sama integru mám, tak se mi o tom nepíše lehce. Ono přeložit si lékařské výrazy není úplně snadné, ale začněme.

Integra je vlastně kolagen, který obnovuje kožní buňky na poškozených plochách těla, vytváří novou kůži. Před aplikací integry je nutné odstranit mrtvou kůži, která do těla přivádí pouze infekci, integra se pak přichytí na okrajích otevřené rány. Když se rána zhojí a vytvoří se nová kůže, tak je kůže hladká a drobné jizvy jsou jen na okrajích, kde byla integra přichycena. Na těch místech kde je integra, se mohou provádět další odběry na autotransplantaci. Já mám integru na hlavě, kde bylo těžké obnovit krevní zásobování, kvůli slabým žilkám, které kůži na hlavě prokrvují. Ne, tohle není z mojí hlavy, ale od pana doktora Zajíčka, přednosty popáleninové kliniky nemocnice Na Vinohradech.  Kůže je měkká a hlaďoučká, avšak z toho, co jsem se dočetla, je tato forma léčby velice finančně náročná.

Autotransplantace je vlastně kůže odebraná z vašeho těla, z místa, které je zdravé a nepoškozené. Odběr se provádí v narkóze, takovou velkou „škrabkou“ na brambory, nevím, jak se tomuto chirurgickému nástroji říká odborně. Ale nebojte se, neucítíte to. Tenhle plátek kůže se prodirkuje, odborně se tomu říká meshování, pak se přiloží na poškozené místo, které bylo zbavené mrtvé tkáně a pokud transplantát tělo neodmítne, zaroste celá plocha kůží. Tím, že se kůže meshuje, zvětší svoji plochu. Ovšem jizva není hladká, jsou vidět místa, kde je meshování, ale pár jizev je nic, oproti vašemu životu, ne? Mám autotransplantáty na zádech, levém boku a levé paži, odběrová místa nejdou téměř vidět, i já se musím zaměřit, abych je viděla. A jediné, co si z autotransplantace pamatuji je, že když se odběrová místa hojila, tak to svědilo. ☺

Simona

Můžu si najít partnera

Tohle téma je pro každou ženu či dívku velice deprimující a platí to, myslím, i pro muže. Je jedno jestli máte jizvy po celém těle, nebo si jen nepřijdete atraktivní. Vyrovnat se s jizvami je těžké pro každého z nás. Čelíme zvědavým pohledům cizích lidí a pak se ptáme sami sebe, jestli je možné, abychom se někomu ještě někdy líbili.

Já jsem se s tím vyrovnávala dlouho, strašně moc jsem se podceňovala. Nelíbila jsem se sama sobě, tak jak bych se mohla líbit někomu jinému. Díky téhle zoufalosti jsem udělala spoustu chyb. Uvěřila jsem partnerům, že jsem něco méně než oni, že mi vlastně dělají službu tím, že se mnou jsou. Zůstávala jsem ve vztahu jen kvůli svému strachu, že nejsem dost krásná, inteligentní a že už nikdy nenajdu nikoho, kdo by se mnou chtěl být. Nechala jsem se ponižovat, až do chvíle kdy jsem byla bezmocná a ztratila svůj vlastní hlas a moje sebeúcta byla na nule. Ne, tohle nebylo jen jizvami. Bylo to mnohem horší. Já jim uvěřila, že jsem nikdo, jen nepodstatný článek v jejich životě. Jen věcí, kterou uchlácholí pár pěkných hadříků nebo milých slov.

Když se dostanete do tohoto stavu, je příšerně těžké vyhrabat se z toho. Dlouho jsem brečela v koupelně ve sprše, aby mě nikdo neslyšel. Byly to měsíce, kdy jsem se trápila tím, že někoho miluji, ale věděla jsem, že pro něj nejsem nic a přesto, jsem ten vztah chtěla udržet. Nechtěla jsem znovu zažívat chvíle, kdy se s někým vídáte a on se vám líbí a vy pak na něj musíte vybalit tu spoustu věcí, které jsou u vás jinak. U mě bylo nejhorší říct, že nosím paruku, a že si bude muset zvyknout na to, že spím v šátku. Ne všichni na to mají žaludek a mě bylo strašně nepříjemné o tom mluvit s mužem, který se mi líbil.

Jak mě vnímaly děti

Děti vnímají svět jinak, než my dospělí. Věděla jsem to a doufala, že mě přijmou. Měla jsem hrozný strach z toho, že se mě kvůli jizvám budou bát, že začnou brečet nebo se smát.

První den, kdy jsem přišla do třídy na přivítání prvňáčků, tu byl nějak moc rychle. Ale co už no, jdu na to. Vzala jsem si bílé šaty na úzká ramínka s růžovými květy. Ramena a celkem velká část jizev na zádech zůstaly odhalené. Postavila jsem se za stůl paní učitelky a čekala, až přijdou prvňáčci s rodiči. Bylo mi horko, téměř na omdlení. Když už všichni stáli ve třídě, snažila jsem se koukat na děti a ne na jejich rodiče. Cítila jsem jejich pohledy na svém těle. Usmívala jsem se a opakovala si, že je to v pohodě. Žádné dítě nebrečí, i když si mě pozorně prohlížely. Z myšlenek mě vytrhl učitelčin hlas „Tohle je naše paní asistentka, která nám bude pomáhat.“ Udělala jsem drobný krok a pozdravila žáky i rodiče. Nervozita ze mě spadla, až když všichni zase odešli. Jsem zvyklá, že na mě lidé koukají, ale tohle bylo jiné. S těmi dětmi jsem se měla vídat každý den.

Ten první den byl nejhorší. Nevěděla jsem, co mám čekat. Nikdo nebrečel a nikdo s křikem neutekl, tak jsem se uklidnila. Samozřejmě časem, když děti zjistily, že nejsem žádná obluda z pekla, začaly se vyptávat. U takhle malých dětí jsem si netroufla mluvit dopodrobna o své chybě. Řekla jsem jim jen to, že jsem hodně riskovala. Ocitla jsem se někde, kde jsem být nesměla a dělala špatné věci. Zmínila jsem se jim, že jde o popáleniny od elektřiny. Bylo upřímně těžké dětem přiznat, že já, dospělá osoba, jsem udělala chybu. Ale došlo mi, že toho mohu vyžít, abych je varovala před nebezpečím, které na ně číhá, když budou dělat stejně nebezpečné věci. Když jsme pak měli den bezpečnosti při výjimečných situacích, bavili jsme se o spadlém elektrickém vedení. Co dělat, když něco takového uvidí. Děti hned věděly, jaké nebezpečí na ně v podobě elektřina číhá. Potěšilo mě, že tyto děti si budou dávat pozor a neudělají takovou hloupost jako já. Časem se můj příběh rozkřikl po škole. Všichni mě ale naštěstí berou takovou, jaká jsem.

Někdy jsem slyšela od dětí, že ty jizvy jsou hnusné. Samozřejmě to nebylo příjemné. Vždy jsem jim vyprávěla o štěstí, jaké mám, že jsem přežila. A zároveň je strašila, že pokud se nebudou chovat zodpovědně vůči svému životu, dopadnou stejně nebo spíš hůř. Ptají se, co se mi stalo a já nemám problém jim otevřeně vyprávět můj příběh. Chci je tím varovat před jejich nerozvážností. Když mluví nehezky o něčem, co vidí, ve většině případů nechtějí být zlé, jsou jenom zvědavé a překvapené. Nechtějí vám ublížit tím, co říkají. Jsou ještě malé a neznají sebekontrolu v tom, co se má a co nemá říkat narovinu. Co je napadne, to prostě řeknou. V tu chvíli si neuvědomí, že se vás to může dotknout. Lepší, než se na dítě naštvat a nazvat ho nevychovaným, je určitě lepší vysvětlit jim proč a co se stalo. Jsou totiž mnohem vnímavější, něž si myslíme.

Simona

Návrat do života

Když přežijete takový zásah do života, není jednoduché se vrátit. Vše se změní. Změníte se vy, vaše vnímání světa i vnímání ostatních vůči vám, ale to není důvod nepokračovat dál v životě.

Když mi došlo, co vše jsem si tímto hloupým krokem způsobila a začala se vyrovnávat s následky, měla jsem kolem sebe rodinu a lékaře. Rodina chtěla, abych žila dál a lékaři takových případů viděli spoustu. Jednoho dne se ve dveřích nemocničního pokoje objevili spolužáci ze školy. Byli moc milí, i když jsem v jejich tváři viděla spoustu rozpaků, ale to jsem si v tu chvíli nechtěla připouštět. Byla jsem ráda, že tam jsou, že na mě myslí a že pro ně nebyl problém za mnou přijet. Trošičku mě to uklidňovalo. Když se dostanu z nemocnice, bude to jako dřív, bude to dobré.

V nemocnici jsem se necítila jiná nebo, že bych vyčnívala a když jsem konečně mohla chodit a dověděla se, že pojedu domů, byl to jeden z nejúžasnějších dnů v mém životě. Chtěla jsem být pryč, být daleko od nemocnice. Chtěla jsem navázat tam, kde se můj život zastavil. Jako byste zmáčkli pauzu u přehrávání filmu a pak si ho pustili od té stejné části, kde jste skončili. Jenže po pár měsících mi došlo, že to nejde. Život se nezastaví jen proto, že vy se teď potřebujete z něčeho vyhrabat. Začínala jsem si připadat čím dál víc vyčleněná ze života mých přátel. Nebyla to jejich chyba, bylo to ve mně. Nelitovala jsem se, ale celý můj život se obrátil vzhůru nohama. Ten člověk, který vylezl na vagón, tam zůstal, stala se z něj minulost a ten nový člověk už byl jiný. Nezajímalo mě, o čem se mí spolužáci baví, zajímali mě úplně jiné věci, měla jsem odlišný žebříček hodnot. Nechtěla jsem být litovaná, jako nějaké opuštěné zvíře v útulku, proto jsem se od nich odtahovala. Viděla jsem na nich, že neví, jak se mnou mluvit, viděla jsem, že to cítí stejně jako já. Život se změnil a já si tak moc přála, aby se všechno vrátilo. Ne kvůli jizvám nebo ztraceným vlasům, ale kvůli  minulému životu, který byl rázem pryč.

Litovala jsem toho snad víc než v těch prvních chvílích po úraze. Měla jsem to, co spousta lidí ne, měla jsem kolem sebe lidi, kteří mě milovali, byla to rodina, ale rodinou se můžou stát i vaši přátelé. I cizí člověk se může stát přítelem, když budete chtít. Najednou mi to docvaklo, jsem jinde, ale to neznamená, že nemůžu žít dál. Někam jsem se posunula a to byl můj nový začátek, viděla jsem tolik možností, které čekali, až se jich chytím. Našla jsem nové přátele, přesně takové, kteří mi rozumí, velice si jich vážím, za to jací jsou.

Svět je plný nových možností a ztrátou jednoho, získáte něco nového. Chce to jen čas a v první řadě se zaměřit na sebe. Vědět, kdo jste a znát svoji hodnotu. Lidé dělají chyby, ale proto ještě nejsou špatní. Všichni můžou žít „normálně“, i když, co to “normálně” vlastně je? Pro mě to znamená žít podle sebe.

Simona