Pohledem Simči maminky

Když mi policie přišla říct, že se holkám stal úraz, tak jsem tomu nevěřila. Řekli, že jedné se nic nestalo, druhá, že je popálená v obličeji a ta třetí je prý na tom hodně špatně. Neřekli mi ale která je která. Která je moje dcera. Sbalili jsme se a jeli na popáleniny, v autě bylo strašný ticho a já i ségra jsme doufaly, že ta co je na tom nejhůř, není moje dcera. V nemocnici přišel doktor Zajíček a ten nám narovinu řekl, že je na tom Simča špatně a pokud se z toho dostane, bude mít trvalé následky. Řekl nám, že přišla o ucho, a mě jenom záleželo na tom, aby jí udělali nové ucho. V tom šoku jsem nemyslela na nic jiného, než na to aby byla kompletní, jizvy jsem si nedovedla představit.

Vzal nás na oddělení. Bála jsem se na Simču podívat, šla jsem kolem zdi a jen jsem pokukovala. Byla hrozně nateklá, celá obvázaná, akorát jedna noha jí koukala. Vůbec jsem jí nepoznala. Simču se snažili opatrně probouzet z umělého spánku, ale pořád to nešlo. Když už se probudila a já už věděla, že to přežije, tak se na sebe chtěla podívat do zrcadla. Nevěděla jsem, jak jí mám říct, že nemá vlasy a že už jí nikdy nenarostou. Tak jsem jí vyfotila z dálky, aby si na sebe zvykla. V tu chvíli mi najednou chybějící ucho přišlo jako malichernost. Když Simču přeložili na standard, tak mi dovolili, abych tam s ní měsíc byla. Ze začátku to bylo dobrý, ale časem se dostavila ponorka. Já mohla odejít, ale ona tam musela zůstat. Nakonec jsme to spolu zvládly a pustily nás domů. Dostala jsem úkoly – mazat a protahovat jizvy. Simča dostala kompresní obleček, ponožku, límec, masku a gel pod ní. Cvičila jsem se Simčou několikrát denně, bolelo jí to a řvala u toho, ale stejně nakonec řekla, že to zvládne ještě jednou. Indulonu od tý doby nemůžu ani cítit, protože jsme jizvy mazaly jenom červenou indulonou. Díky tomu všemu cvičení a mazání, jsou jizvy měkké, hladké a Simča se může normálně hýbat. Po každém cvičení jsme byly ubulené obě dvě, já jako máma jsem svojí dceři působila bolest, ale musela jsem. Jsem ráda, že je Simča taková jaká je, protože se s tím vypořádala naprosto úžasně. Měla jsem strach, že se bude schovávat a nebude chodit ven, ale ona žije normální život.

Jitka, matka (48 let)

Pohledem Simči kolegyně

Simča? Simča!!!

Když Simča k nám do školy nastoupila jako naše kolegyně, tak jsem vlastně věděla o úrazu, který se jí stal, protože Simča je naše bývalá žákyně a tak se ve sboru o jejím úraze hovořilo.

Ale pak přišla elegantní mladá žena s úsměvem na rtech a s příjemným chováním a já si na nějaké neštěstí ani nevzpomněla. Pak si sundala kabátek a zůstala jen v topu na ramínka – samozřejmě, že první impuls je chuť „očumovat“, moje dobré vychování mi v tom naštěstí zabránilo. Záhy jsem zjistila, že mě ani tak nefascinují Simoniny jizvy, jako spíše to, jak statečně a zcela samozřejmě se pohybuje mezi dospělými i dětmi. To chce velký kus odvahy. Pracujeme s malými dětmi, které se samozřejmě hned bezelstně zeptají. „Co to máte na zádech?“ A Simča nejen že odpoví, umí i vysvětlit, na co se mají děti dát pozor, aby nedopadly jako ona. A co mě fascinuje a baví nejvíce – dovede si z toho všeho dělat legraci. Měla jsem psát o svých pocitech, a teď koukám, že píšu o Simče. Ale toto jsou mé pocity, které ve mně tahle úžasná osoba vyvolává.

Eva, kolegyně ze školy (64 let)