fbpx
Příběh Karolíny

Příběh Karolíny

Příběh Karolíny (Burn Fighter)

Stačila vteřina a celý žiovot se mi obrátil vzhůru nohama

 Všechno mi dávalo smysl! Do nemocnice jsem se dostala díky úrazu na horách. Jezdili jsme po nemocnicích, nikde mě nechtěli přijmout. Nakonec mě hospitalizovali na popáleninovém oddělení. Měla jsem zlomené nohy a pár odřenin. Večery v nemocnici byly super! Byla sranda. Jeden večer jsem tam měla moje americké kamarády, druhý večer za mnou přijeli kamarádi z fotbalu, kteří tam dokonce přespali, další den mi pod okny hrály Tři Sestry a dokonce byl i ohňostroj, byla to krása! Jenže, realita byla naprosto jiná. 

 V srpnu roku 2017 jsem měla autonehodu. Popáleniny 3. stupně na 35% těla, dvě otevřené zlomeniny a tři menší zlomeniny. Když jsem se vzpamatovala z mých krásných halucinací, byl to tvrdý střet s realitou. Uvědomila jsem si, že se mi vlastně všechno jen zdálo a že si ty krásné příběhy moje hlava vytvořila, abych začátky v nemocnici přece jen měla hezčí. 

 Vzbudila jsem se a nade mnou stál pan doktor. Když mi oznámil, že mi pravděpodobně amputují obě nohy, nezaváhala jsem ani vteřinu a oznámila mu, že ani omylem, že budu bojovat. Bylo to velmi těžké období, obden jsem chodila na operace, a když jsem operace neměla, tak jsem se snažila nabrat sílu a energii na další. V tenhle moment byla pro mě strašně důležitá rodina a přátelé, kteří mě každý den navštěvovali a přinášeli dobrou náladu a dobré jídlo. Ve chvíli, kdy byl večer, setmělo se, návštěvy odešly, neměla jsem rehabilitace nebo vyšetření, tam byly sestřičky. Na sestřičky nikdy nezapomenu! Staraly se o mě 24/7 a snažily se mi  vytvořit co nejpříjemnější prostředí, a to se jim taky dařilo 🙂 

 Dny byly nekonečně dlouhé. Doktoři byli nadšení, jak rychle se hojím a jak jsem překonala všech 15 infekcí. Šlo to tím správným směrem. 

 Vytvořila jsem si vlastní systém, jak v nemocnici přežít. Vždy jsem si dala cíl, že něco překonám, například, že se přesunu z JIP na standard, že mi postupně vyndají všechny kanyly a hadičky, které ze mně vedly. A tak jsem překonala i můj největší cíl, že budu propuštěna z popálenin.

 To ještě zdaleka nebyl konec! Sanitkou mě převezli na ortopedickou kliniku taktéž na Vinohradech a začalo uzdravování z ortopedického hlediska. Byla jsem komplikovaný případ, operace nohou byly možné až po úplném zahojení popálenin, jelikož tam hrozilo riziko infekce. Jedna z největších operací, kde mi nahrazovali kost z pánve, dopadla, díky bohu, dobře. Hojení bylo náročné a dlouhé. Zatímco se rána hojila, tak jsem se začínala učit chodit. Velké díky patří rehabilitaci na Vinohradech za to, že se mnou měli nervy pracovat. Povedlo se, a já jsem opustila nemocnici na invalidním vozíku, který jsem měla povoleno střídat s berlemi.

 Doma to šlo jak po másle, pomalu ale jistě jsem úplně odložila vozík. Jednu nohu jsem měla kratší o 4,5 cm důsledkem zlomeniny. Plánovala se další operace druhé nohy, která se musela zkrátit. 3. prosince 2018 jsem byla hospitalizovaná. Hned druhý den jsem šla na zákrok. Všechno šlo skvěle, za 5 dní jsem šla domů. V nemocnici jsem nechtěla být ani o den déle, než to bylo nutné! Toto rozhodnutí se však ukázalo jako velká chyba! Za dva dny mi začala rána krvácet a já jsem musela po dvou dnech zpět do nemocnice, a ještě týž den jsem šla na operaci. Udělal se mi tam hematom, který se musel vyčistit. Po zhruba 14 dnech jsem šla konečně domů.

Byla jsem šťastná jak blecha že konečně na sobě budu moct makat a pomalu a jistě úplně zahodím i berle. Motivována výhledy na budoucnost, jsem jela do Hamzovy léčebny, kde je strašně šikovný a ochotný personál, jak přes rehabilitace, tak přes popáleniny (spolupracují s Vinohradskou nemocnicí a mají s tím velké zkušenosti). 

 Každý den jsem cvičila, co mi ruce a nohy dovolily. Ale nebyla bych to já, že by se zase nevyskytl nějaký problém :), na noze se mi udělala skvrna, vypadala jak odřenina. Bylo to na místě, které je popálené, kůže je tam hodně slabá a já tomu nevěnovala pozornost. Další chyba! Odřenina se začala zvětšovat a otékat, šla jsem tedy za paní doktorkou a ta mě po dohodě s paní primářkou poslala do Vinohradské nemocnice, na ortopedii. Tady již lékaři věděli, že je zle.

 Za pár dní jsem musela na velkou a komplikovanou operaci, kde mi vybrousili kost a vyměnili kovy, které držely mé kosti pohromadě. Všechno se muselo pořádně vypláchnout, měla jsem celou kost a tkáň napadenou infekcí.

 Trvalo téměř 3 měsíce, než se podařilo infekci úplně odstranit. Pan doktor se rozhodl zkontrolovat i druhou nohu, tu kterou v prosinci zkracoval. A přišla další rána! Zjistilo se, že se mi destička, která drží stehenní kost, ohnula a musí se okamžitě vyměnit. Moje nadšení z toho, že infekce konečně ustoupila, se zaměnilo na úplnou bezmoc a hrůzu z toho, že zase musím na operační sál. Naštěstí všechno dobře dopadlo, infekce byla pryč, všechno železo bylo v pořádku a na svém místě. 

 Dnes je polovina roku 2019 a já chodím o berlích, vozík již nepoužívám. Za pár měsíců nebudou ani berle. A já konečně zase žiji normální život dvacetileté holčiny. 

Příběh Claudiah

Příběh Claudiah

Příběh Claudiah (Burn Fighter z Keni)

Claudiah je modelka z Keni, která utrpěla rozsáhlé popáleniny. Nevzdala se a podporuje dívky ve své zemi, které mají podobný osud.

Podívejte se na její video, které pro nás natočila.

A zde přidáváme její příběh:

Ahoj, jmenuji se Claudiah Wanjiru. Jsem dvaadvacetiletá modelka a přežila jsem popáleninový úraz.  Pocházím z Nairobi v Keni. Rozhodla jsem se stát aktivistkou pro lidi, kteří si také prošli popáleninovým úrazem.

Když mi bylo třináct, popálila jsem se, a to zanechalo jizvy na mém obličeji, krku a uších. Od té doby se ze mě stal nový člověk. Úplně mi to změnilo život. V době po mém popáleninovém úrazu jsem neměla nikoho, na koho bych se mohla obrátit. Neznala jsem nikoho, kdo by zažil to samé, co já. Cítila jsem se velmi osaměle. To mě inspirovalo k tomu, abych zkusila být aktivistka a dát vědět lidem, kteří se také popálili, že nejsou sami. Snažím se co nejlépe využívat sociální sítě, abych lidem řekla svůj příběh, co se mi stalo a že jsem stále tady a žiju běžný život. Pracuju jako profesionální modelka, a někdy je pro okolí těžké mě přijmout. Ale jdu dál, snažím se a nevzdávám to. Věřím, že moje krása není na povrchu, ale v mém srdci. Jednoho dne snad najdu agenturu nebo show, kde mě budou brát takovou, jaká jsem.

Nyní zakládám web, na kterém chci ukázat příběhy těch, kteří přežili popálení. Jejich příběhy úspěchů,  uzdravení a jejich cestu. Když se někteří lidé cítí špatně a osaměle, a mají pocit, že jim nikdo nepomůže, mohou se podívat na tyto příběhy a cítit se motivovaněji. Když někdo vidí příběh druhého, který se podobá jeho vlastnímu, motivuje ho to a bude chtít sdílet i svůj příběh a ukázat stigmata ve své zemi. Často se stává, že jsou popálení nebo opaření lidé vyloučeni ze společnosti. Rodina vás považuje za vyvrhele a stydí se za vás. Když takoví lidé vidí tyhle příběhy, pomyslí si: “Dobrá, nejsem v tom sám.” Uvidí, že když to dělá Claudia, mohou to dělat také. Když Claudiah chodí se svými jizvami se vztyčenou hlavou a nebojí se, co tomu řekne společnost, můžu to zkusit i já. A nejen já, když dostávám příběhy od dalších popálených a ostatní je čtou, mohou se cítit motivovaněji. Proto věřím, že se mi podaří změnit životy popálených lidí. Staneme se tak komunitou, která bude zdravou společností lidí lépe přijímána.

Návštěva Radka v nemocnici

Návštěva Radka v nemocnici

Návštěva Radka v nemocnici

20.2.2020 jsem byla navštívit Radka, který ležel v nemocnici po těžkém popáleninovém úrazu. Jeho pozvání mě potěšilo, ale přiznám se, že pocity jsem měla rozporuplné, protože jsem se bála, zda a jak mě přijme. Ukázalo se, že mé obavy byly zbytečné, bylo to krásné setkání, které mne obohatilo a věřím, že Radka také. Povídali jsme si o mém příběhu a zkušenostech a snad se stanou motivací a na mém příkladu uvidí, že to jde.

Přesně pro tyhle lidi, kteří se dostanou do stejné situace jako Radek, jsme tu. Sdílíme s nimi své zkušeností a pomáháme jim se lépe vyrovnat s následky úrazu.  Je to jedna z věcí, která patří do naší činnosti a kvůli tomu jsme Burn Fighters zakládaly.

Kája 

Radkův pohled: Ahoj jmenuji se Radek a na začátku listopadu 2019 jsem prožil těžký popáleninový úraz. Mám popáleniny 3. stupně na 75% těla. Měsíc jsem byl v umělém spánku. Když jsem se probudil, byl to pro mě šok. Nevěděl jsem, co se mnou bude a jak budu žít. Podstoupil jsem řadu operací a převazů. I přesto, že jsem vnímal velikou podporu a povzbuzení od mé rodiny, přátel i od lékařů, stále jsem se cítil na dně. Velkou změnou a motivací pro mě byl den, kdy jsem se setkal s jednou ze členek skupiny Burn Fighters, Kájou Dolečkovou. Kája za mnou přišla do nemocnice a vyprávěla mi svůj příběh. Podělila se se mnou o cenné rady ohledně popálenin a tipy, jak se správně starat o jizvy. Během návštěvy jsem zjistil, že v tom nejsem sám, a že existují lidé, kteří si také prošli stejným úrazem jako já. Proto se snažím využít tu pomyslnou druhou šanci, co nejvíce mohu, a chci se vrátit zpět do života.

Jarmila Štuková

Jarmila Štuková

Jarmila Štuková (patronka)

Jmenuji se Jarmila Štuková. Jsem fotografka a mimo jiné také spoluzakladatelka a patronka platformy Burn Fighters. Od roku 2005 jezdím především do zemí, které jsou sužovány válečnými konflikty, chudobou či sociálními problémy. Mapovala jsem například žehlení prsou malých holčiček v Kamerunu, dětskou prostituci v Etiopii, násilí na ženách v Afghánistánu až po válku s Islámským státem v Sýrii a Iráku. Možná to tak vypadá, ale opravdu nejsem úchylná voyerka závislá na sledování utrpení jiných. Zajímá mě člověk a jeho příběh. A myslím si, že i na těžká sociální témata se má poukazovat a mají být diskutována. Jen tak je totiž možné něco udělat, posunout nebo dokonce změnit. Ostatně pamatuji si například zemětřesení na Haiti v roce 2010, kde více než 200 tisíc lidí zahynulo pod sutinami a přes milion jich zůstalo vyděšených na ulici. Jejich domy zdestruovaly otřesy. Nebýt na místě reportérů a fotografů, nikdy by se do země nedostalo tolik humanitární pomoci. Co se týče mě, sama jsem našla cestu, jak smysluplně propojovat mou profesi s projekty pomoci. Ale to jen na úvod, aby bylo jasné, proč jsem se vydala spolu s kamarádkami do Indie nafotit a natočit osudy žen napadených kyselinou v Indii.

Co se týče kyselinových útoků, patří právě Indie společně s Bangladéšem, Pákistánem a Afghánistánem mezi země s největší tradicí a počty kyselinových útoků. Těžko je ovšem přesně vyčíslit. Podle organizace Acid Survivors Trust International se každý rok odehraje jen v Indii nejméně 1000 případů. A podle odhadů přímo indické neziskovky Chhanv, která je navázaná na kampaň Stop Acid Attacks, dojde v Indii v průměru každý týden ke třem kyselinovým útokům. Může jich být ale mnohem víc. Některé se ovšem na veřejnost nikdy nedostanou – rodina se za znetvořenou dceru stydí a drží ji doma. Výjimkou nejsou ani případy, kdy se dívky se zjizvenou tváří nesmíří. Raději si vezmou život.

My jsme do Indie nejely hledat beznadějné případy, které to vzdaly. Naopak. Vydaly jsme se za dívkami spojenými s kampaní Stop Acid Attacks (Zastavme kyselinové útoky). Jde o hnutí, které tvoří přímo přeživší a ze všech sil se snaží obětem napadení žíravinou pomáhat. V čele stojí Lakšmí, která platí za celonárodní celebritu. Hojně se objevuje v médiích a před pěti lety dokonce převzala ve Spojených státech cenu za statečnost přímo od Michelle Obamové. Než se ovšem stala extravertní aktivistkou, uběhlo několik let.

Lakšmí se stala obětí útoku ve svých šestnácti. Pomstil se jí podle klasického scénáře zhrzený nápadník, o polovinu starší než ona. Jen za to, že neodpověděla na smsku s prostým “miluji tě”. Tři roky se těžce dostávala ze zranění nejen fyzicky, ale především psychicky. Téměř nevycházela z domu a když, tak svou zjizvenou tvář schovávala pod šátkem. Pak se v ní ale něco zlomilo. Už se nechtěla schovávat a z oběti se doslova stala bojovnice. S kamarádkou Rupou, další přeživší, založily organizaci Chhanv, která poskytuje azyl a pomoc obětem útoků. Pak se Lakšmí potkala s novinářem Alokem Dixitem. Chtěl tehdy napsat článek o jejím osudu. “Nejprve mě ohromila, jak dokáže být silná. Jak se dokáže vyrovnat s tím, co se jí stalo. Jak se nestydí mluvit na veřejnosti a dodává sílu stejně postiženým ženám. Fascinovala mě čím dál víc. A najednou jsem pochopil, že se mi líbí i fyzicky, a zamiloval jsem se do ní,“ řekl nám později v komunitní kavárně Sheroes Hangout v Ágře (www.sheroeshangout.com), kterou společně se svojí snoubenkou, dnes ženou, založil proto, aby se kdokoli mohl se členkami kampaně SAA setkat tváří v tvář.

Útulná kavárna v indické Ágře nás už zdálky lákala svým červeným štítem Sehroes Hangout a graffiti portrétem ženské tváře. V ratanových křesílkách posedávaly ženské partičky, ale i špitající milenecké dvojice. Přišla nás přivítat Geeta, žena středních let s náušnicí v nose a viditelnými jizvami ve tváři. Kromě kuchyně, kde tehdy pomáhala, posedávala ve volných chvílích se svou nevidomou dcerou Neetu na vrátnici. Společně návštěvníkům vyprávěly o aktivitách a směřování kampaně, ale i o tom, co se jim stalo v osudnou noc před dvaadvaceti lety. Tehdy do rozpadlé chýše v jedné z nejchudších slumových čtvrtí Ágry vtrhl Geetin manžel. Byl opilý namol. Dovrávoral k matraci, na které spala Geeta s tehdy tříletou Neetu a maličkým kojencem. Nezastavilo ho nic. Ani vědomí, že může ublížit vlastním dětem. Chrstl na ně kyselinu. Osmnáctiměsíční děvčátko zemřelo po devíti dnech jen těžko představitelného utrpení. Neetu přežila. Dodnes má zohavený obličej a vidí jen obrysy. Nikdy nechodila do školy, stejně jako její matka. Pro dívky z nejnižších vrstev je dodnes i základní vzdělání vzdálený luxus. Kavárna Sheroes dala Geetě i Neetu příležitost a vlila jim novou krev do žil. Když už Geeta vůbec vyšla z domu, chodila po ulicích Ágry zásadně zahalená v šátku a styděla se s kýmkoli na veřejnosti promluvit. Nyní dochází do kavárny a bez ostychu konverzuje se zákazníky. Je neuvěřitelné, že jen za několik málo měsíců jim kavárna dodala zpátky jejich zašlapané sebevědomí. I Neetu se přestala zavírat doma a pokouší se proměnit svůj dávný sen ve skutečnost. Začala zpívat a touží se stát zpěvačkou.

Neetu a Geeta patří mezi pět hlavních hrdinek, které si prošly těžkými popáleninami kyselinou a pracují pro kavárnu. Pokud se ocitnete v indické Ágře, udělejte si čas a zajděte je pozdravit a podpořit klidně jen tím, že si u nich koupíte kávu.

Břetislav Lipový: Dermální náhrady zajišťují vyšší kvalitu života u pacientů s hlubokým popálením

Břetislav Lipový: Dermální náhrady zajišťují vyšší kvalitu života u pacientů s hlubokým popálením

Břetislav Lipový: Dermální náhrady zajišťují vyšší kvalitu života u pacientů s hlubokým popálením

doc. MUDr. Břetislav Lipový, Ph.D., MBA

Klinika popálenin a plastické chirurgie FN Brno

Popálení představuje jeden z nejkomplexnější typů úrazu, který si dovedeme představit. Postihuje nejrozsáhlejší orgán našeho těla, tedy kůži. Rozsáhlé popálení navíc vede nejen k lokálnímu poškození, ale také k systémové odpovědi, která bývá výrazněji vyjádřena zejména u rozsahu popálení nad 20 % tělesného povrchu u dospělých pacientů. Je nutno také myslet na skutečnost, že v případě dětí nebo naopak seniorů se tato hranice posouvá významně dolů.

Kůže představuje orgán, jež má celou řadu kompenzačních mechanismů, které mohou dopady tepelné noxy (např. plamene nebo horké vody) buď úplně odstínit, nebo je alespoň minimalizovat. Tyto obranné mechanismy jsou ovšem také limitovány. Pokud dojde k tomu, že samotná noxa, resp. její intenzita je vyšší, nežli jsou obranné mechanismy kůže dochází k jejímu postižení (ztrátě integrity). V tomto případě přichází na řadu mnoho dalších kompenzatorních mechanismů v rámci lokální poplachové reakce s cílem zmírnit postižení kůže.

V návaznosti na skutečnost, jak velká je samotná devastace kůže je nutné také rozdělit procesy hojení na dva základní – REGENERACE a REPARACE. Regenerace je definována jako náhrada ztracené tkáně, tkání plnohodnotnou jak po stránce funkční, tak také morfologické (strukturální). Tento proces je uplatnitelný pouze v případě, kdy není překročena kritická mez – v případě popálenin dochází ke ztrátě buď pouze části pokožky, nicméně bývají zachovány v dostatečném počtu buňky pokožky, které svou aktivitou doplní chybějící počet (keratinocyty).

Pokud dojde k nenávratné ztrátě nejen pokožky, ale také škáry (event. hlouběji uložených struktur), kožní defekt nemá šanci zahojit tuto ránu jinak nežli vazivem. Tomuto procesu se v rámci hojení říká reparace. Tedy reparace znamená, že se ztracená tkáň nahradí tkání méněcennou, nejčastěji vazivem. V rámci reparace tedy vzniká vazivo, jež postupně formuje jizvu, která dnes představuje nejen problém kosmetický, ale u popálených pacientů také problém funkční.

Jizva vzniká díky chaotické aktivitě fibroblastů dominantě v oblasti lůžka rány, které tvoří kolagen. Jedná se o jistou formu rebelie, díky níž vznikají patologické jizvy – například jizva hypertrofická. Hlavním úkolem dermálních náhrad je vytvořit jakýsi můstek, který chaoticky pracující fibroblasty umravní.

V touto souvislostí mě napadlo jedno přirovnání, které mi připadá jako vhodné. Asi před rokem jsem měl s kolegou odlétat z letiště v Novém Dillí a k pasové kontrole se hromadilo spousta lidí bez jakéhokoliv systému. Panoval chaos, každý se snažil předbíhat a ve výsledku to bylo velmi neefektivní (k pasové kontrole se nedostal skoro nikdo, řada lidí se dohadovalo). Poté přišla letištní služba a rozmístila bariéry, které jasně definovaly koridor a najednou vše začalo fungovat jak má. Chaos se změnil v pořádek, a tak je to také v případě dermálních náhrad – ty představují jakýsi koridor, ve kterém se mohou formovat fibroblasty produkující neokolagenní fibrily.

Současná, moderní popáleninová péče je definována nejen svou dostupností, ale také kvalitou. Samotné přežití pacientů se za posledních několik desetiletí dramaticky zvýšilo. Výsledkem je přežívání pacientů s takovými rozsahy, které bychom dříve dokázali vyléčit jen stěží. Přesto tato doba přináší s sebou celou řadu otázek, na které postupně nalézáme odpovědi. Jedna ze základních otázek se týká samotné kvality péče. Tato otázka nebyla dříve pokládána z důvodů, že pacienti s kritickým rozsahem popálení nepřežívali, tedy kvalita jejich návratu do normálního života tolik nerezonovala. 21. století se v kontextu léčby popálenin říká také století kvality života po úrazu, a myslím, že zcela po právu. Důvodem je skutečnost, že úspěch léčby závisí na několika pilířích (hodně zjednodušeně se jedná o celkovou – systémovou léčbu a léčbu lokální). Dnes si troufnu říci, že léčba systémová daleko předčila léčbu lokální. Proto se dnes právě velmi intenzivně řeší otázky kvality života, která bezprostředně s lokální péčí souvisí.

Jedna již velmi vousatá, nicméně stále platná, fráze praví „epidermis (pokožka) představuje pro popálené pacienty život a dermis (škára) představuje kvalitu života.

Dermální náhrady mohou pomoci našim pacientům s navrácením úrazem ztracené kvality života. Nemusí se přitom vždy jednat o pacienty s popálením, ale obecně o pacienty s různými „měkkotkáňovými“ defekty. Na samotný materiál, ze kterého jsou tyto náhrady složeny, jsou kladeny velmi vysoké nároky, a to zejména na jeho biokompatibilitu (tedy jakousi schopnost být tělu vlastní). Je to proto, že se jedná o materiál, který v tělu zůstává zcela nebo zčásti a dochází k jeho následnému rozložení. Mezi nejčastější součástí těchto materiál patří samotný kolagen ať již prasečí nebo kravský. Ale na trhu nebo ve vývoji jsou i jiné komponenty. Dermálních náhrad je dnes na trhu několik a zjednodušeně se dají rozdělit na dvě skupiny podle toho, jak se s nimi pracuje, resp. v jakých indikacích se používají.

Mezi celosvětově asi nejpoužívanější dermální náhradu patří Integra® (Integra LifeSciences Holdings Corporation, Plainsboro, NJ, USA) – jedná se o dvojvrstvý materiál (dnes je na trhu také jednovrstevná modifikace), jehož jedna vrstva obsahuje silikon – to umožňuje aplikaci tohoto materiálu bez nutnosti okamžitého krytí kožním štěpem. Aplikace tohoto materiálu je velmi výhodná zejména u rozsáhlých popálenin, kdy nemáme dostatek odběrových míst. Vnitřní vrstva Integry® postupně proroste cévami a za období přibližně 3 týdnů nám umožní aplikovat kožní štěp, který se připojí podobě jako by se aplikoval přímo do lůžka rány. Navíc tento kožní štěp může být tenčí, protože se nám podařilo pomocí Integry® restaurovat či úplně nahradit poškozenou škáru.

Druhou možností, která dnes výrazně nabírá na dechu je aplikace dermální náhrady spolu a kožním štěpem v jedné době tzv. „single step procedure“. Během jednoho výkonu je do lůžka rány aplikována dermální náhrada a na ní poté kožní štěp. Jedním z nejčastěji používaných materiálů v tomto postupu je, minimálně v Evropě, Matriderm® (MedSkin Solution Dr. Suwelack AG, Billerbeck, Germany), ve Spojených státech nebo v Asii také možná Pelnac® (Smith and Nephew Co., Ltd, Tokyo, Japan). Tento postup s aplikací dermální náhrady se také preferuje v případě rekonstrukčních operací.

A kam by dermální náhrady měli v dohledné době směřovat? Předpokladem pro větší rozšíření jejich používání je snížení jejich samotné ceny, která dnes podstatně limituje počet pacientů, u kterých by se daly dermální náhrady použít. Další velmi potentní perspektiva se jeví v přidávání specifických komponent jako jsou antimikrobiální látky, růstové faktory apod.

A v neposlední řadě je budoucností dermálních náhrad jejich potenciální spojení s různými buňkami, které by mohly celý proces hojení nebo uzávěru rány zcela zásadně urychlit a přinést tak další rozměr kvality, o kterou nám v případě péče o popálené pacienty jde především.

Dermální náhrada Matriderm® (foto archív autora)

Dermální náhrada Integra® (foto archív autora)