Příběh Karolíny (Burn Fighter)

Stačila vteřina a celý žiovot se mi obrátil vzhůru nohama

 Všechno mi dávalo smysl! Do nemocnice jsem se dostala díky úrazu na horách. Jezdili jsme po nemocnicích, nikde mě nechtěli přijmout. Nakonec mě hospitalizovali na popáleninovém oddělení. Měla jsem zlomené nohy a pár odřenin. Večery v nemocnici byly super! Byla sranda. Jeden večer jsem tam měla moje americké kamarády, druhý večer za mnou přijeli kamarádi z fotbalu, kteří tam dokonce přespali, další den mi pod okny hrály Tři Sestry a dokonce byl i ohňostroj, byla to krása! Jenže, realita byla naprosto jiná. 

 V srpnu roku 2017 jsem měla autonehodu. Popáleniny 3. stupně na 35% těla, dvě otevřené zlomeniny a tři menší zlomeniny. Když jsem se vzpamatovala z mých krásných halucinací, byl to tvrdý střet s realitou. Uvědomila jsem si, že se mi vlastně všechno jen zdálo a že si ty krásné příběhy moje hlava vytvořila, abych začátky v nemocnici přece jen měla hezčí. 

 Vzbudila jsem se a nade mnou stál pan doktor. Když mi oznámil, že mi pravděpodobně amputují obě nohy, nezaváhala jsem ani vteřinu a oznámila mu, že ani omylem, že budu bojovat. Bylo to velmi těžké období, obden jsem chodila na operace, a když jsem operace neměla, tak jsem se snažila nabrat sílu a energii na další. V tenhle moment byla pro mě strašně důležitá rodina a přátelé, kteří mě každý den navštěvovali a přinášeli dobrou náladu a dobré jídlo. Ve chvíli, kdy byl večer, setmělo se, návštěvy odešly, neměla jsem rehabilitace nebo vyšetření, tam byly sestřičky. Na sestřičky nikdy nezapomenu! Staraly se o mě 24/7 a snažily se mi  vytvořit co nejpříjemnější prostředí, a to se jim taky dařilo 🙂 

 Dny byly nekonečně dlouhé. Doktoři byli nadšení, jak rychle se hojím a jak jsem překonala všech 15 infekcí. Šlo to tím správným směrem. 

 Vytvořila jsem si vlastní systém, jak v nemocnici přežít. Vždy jsem si dala cíl, že něco překonám, například, že se přesunu z JIP na standard, že mi postupně vyndají všechny kanyly a hadičky, které ze mně vedly. A tak jsem překonala i můj největší cíl, že budu propuštěna z popálenin.

 To ještě zdaleka nebyl konec! Sanitkou mě převezli na ortopedickou kliniku taktéž na Vinohradech a začalo uzdravování z ortopedického hlediska. Byla jsem komplikovaný případ, operace nohou byly možné až po úplném zahojení popálenin, jelikož tam hrozilo riziko infekce. Jedna z největších operací, kde mi nahrazovali kost z pánve, dopadla, díky bohu, dobře. Hojení bylo náročné a dlouhé. Zatímco se rána hojila, tak jsem se začínala učit chodit. Velké díky patří rehabilitaci na Vinohradech za to, že se mnou měli nervy pracovat. Povedlo se, a já jsem opustila nemocnici na invalidním vozíku, který jsem měla povoleno střídat s berlemi.

 Doma to šlo jak po másle, pomalu ale jistě jsem úplně odložila vozík. Jednu nohu jsem měla kratší o 4,5 cm důsledkem zlomeniny. Plánovala se další operace druhé nohy, která se musela zkrátit. 3. prosince 2018 jsem byla hospitalizovaná. Hned druhý den jsem šla na zákrok. Všechno šlo skvěle, za 5 dní jsem šla domů. V nemocnici jsem nechtěla být ani o den déle, než to bylo nutné! Toto rozhodnutí se však ukázalo jako velká chyba! Za dva dny mi začala rána krvácet a já jsem musela po dvou dnech zpět do nemocnice, a ještě týž den jsem šla na operaci. Udělal se mi tam hematom, který se musel vyčistit. Po zhruba 14 dnech jsem šla konečně domů.

Byla jsem šťastná jak blecha že konečně na sobě budu moct makat a pomalu a jistě úplně zahodím i berle. Motivována výhledy na budoucnost, jsem jela do Hamzovy léčebny, kde je strašně šikovný a ochotný personál, jak přes rehabilitace, tak přes popáleniny (spolupracují s Vinohradskou nemocnicí a mají s tím velké zkušenosti). 

 Každý den jsem cvičila, co mi ruce a nohy dovolily. Ale nebyla bych to já, že by se zase nevyskytl nějaký problém :), na noze se mi udělala skvrna, vypadala jak odřenina. Bylo to na místě, které je popálené, kůže je tam hodně slabá a já tomu nevěnovala pozornost. Další chyba! Odřenina se začala zvětšovat a otékat, šla jsem tedy za paní doktorkou a ta mě po dohodě s paní primářkou poslala do Vinohradské nemocnice, na ortopedii. Tady již lékaři věděli, že je zle.

 Za pár dní jsem musela na velkou a komplikovanou operaci, kde mi vybrousili kost a vyměnili kovy, které držely mé kosti pohromadě. Všechno se muselo pořádně vypláchnout, měla jsem celou kost a tkáň napadenou infekcí.

 Trvalo téměř 3 měsíce, než se podařilo infekci úplně odstranit. Pan doktor se rozhodl zkontrolovat i druhou nohu, tu kterou v prosinci zkracoval. A přišla další rána! Zjistilo se, že se mi destička, která drží stehenní kost, ohnula a musí se okamžitě vyměnit. Moje nadšení z toho, že infekce konečně ustoupila, se zaměnilo na úplnou bezmoc a hrůzu z toho, že zase musím na operační sál. Naštěstí všechno dobře dopadlo, infekce byla pryč, všechno železo bylo v pořádku a na svém místě. 

 Dnes je polovina roku 2019 a já chodím o berlích, vozík již nepoužívám. Za pár měsíců nebudou ani berle. A já konečně zase žiji normální život dvacetileté holčiny. 

Jarmila Štuková (patronka)

Jmenuji se Jarmila Štuková. Jsem fotografka a mimo jiné také spoluzakladatelka a patronka platformy Burn Fighters. Od roku 2005 jezdím především do zemí, které jsou sužovány válečnými konflikty, chudobou či sociálními problémy. Mapovala jsem například žehlení prsou malých holčiček v Kamerunu, dětskou prostituci v Etiopii, násilí na ženách v Afghánistánu až po válku s Islámským státem v Sýrii a Iráku. Možná to tak vypadá, ale opravdu nejsem úchylná voyerka závislá na sledování utrpení jiných. Zajímá mě člověk a jeho příběh. A myslím si, že i na těžká sociální témata se má poukazovat a mají být diskutována. Jen tak je totiž možné něco udělat, posunout nebo dokonce změnit. Ostatně pamatuji si například zemětřesení na Haiti v roce 2010, kde více než 200 tisíc lidí zahynulo pod sutinami a přes milion jich zůstalo vyděšených na ulici. Jejich domy zdestruovaly otřesy. Nebýt na místě reportérů a fotografů, nikdy by se do země nedostalo tolik humanitární pomoci. Co se týče mě, sama jsem našla cestu, jak smysluplně propojovat mou profesi s projekty pomoci. Ale to jen na úvod, aby bylo jasné, proč jsem se vydala spolu s kamarádkami do Indie nafotit a natočit osudy žen napadených kyselinou v Indii.

Co se týče kyselinových útoků, patří právě Indie společně s Bangladéšem, Pákistánem a Afghánistánem mezi země s největší tradicí a počty kyselinových útoků. Těžko je ovšem přesně vyčíslit. Podle organizace Acid Survivors Trust International se každý rok odehraje jen v Indii nejméně 1000 případů. A podle odhadů přímo indické neziskovky Chhanv, která je navázaná na kampaň Stop Acid Attacks, dojde v Indii v průměru každý týden ke třem kyselinovým útokům. Může jich být ale mnohem víc. Některé se ovšem na veřejnost nikdy nedostanou – rodina se za znetvořenou dceru stydí a drží ji doma. Výjimkou nejsou ani případy, kdy se dívky se zjizvenou tváří nesmíří. Raději si vezmou život.

My jsme do Indie nejely hledat beznadějné případy, které to vzdaly. Naopak. Vydaly jsme se za dívkami spojenými s kampaní Stop Acid Attacks (Zastavme kyselinové útoky). Jde o hnutí, které tvoří přímo přeživší a ze všech sil se snaží obětem napadení žíravinou pomáhat. V čele stojí Lakšmí, která platí za celonárodní celebritu. Hojně se objevuje v médiích a před pěti lety dokonce převzala ve Spojených státech cenu za statečnost přímo od Michelle Obamové. Než se ovšem stala extravertní aktivistkou, uběhlo několik let.

Lakšmí se stala obětí útoku ve svých šestnácti. Pomstil se jí podle klasického scénáře zhrzený nápadník, o polovinu starší než ona. Jen za to, že neodpověděla na smsku s prostým “miluji tě”. Tři roky se těžce dostávala ze zranění nejen fyzicky, ale především psychicky. Téměř nevycházela z domu a když, tak svou zjizvenou tvář schovávala pod šátkem. Pak se v ní ale něco zlomilo. Už se nechtěla schovávat a z oběti se doslova stala bojovnice. S kamarádkou Rupou, další přeživší, založily organizaci Chhanv, která poskytuje azyl a pomoc obětem útoků. Pak se Lakšmí potkala s novinářem Alokem Dixitem. Chtěl tehdy napsat článek o jejím osudu. “Nejprve mě ohromila, jak dokáže být silná. Jak se dokáže vyrovnat s tím, co se jí stalo. Jak se nestydí mluvit na veřejnosti a dodává sílu stejně postiženým ženám. Fascinovala mě čím dál víc. A najednou jsem pochopil, že se mi líbí i fyzicky, a zamiloval jsem se do ní,“ řekl nám později v komunitní kavárně Sheroes Hangout v Ágře (www.sheroeshangout.com), kterou společně se svojí snoubenkou, dnes ženou, založil proto, aby se kdokoli mohl se členkami kampaně SAA setkat tváří v tvář.

Útulná kavárna v indické Ágře nás už zdálky lákala svým červeným štítem Sehroes Hangout a graffiti portrétem ženské tváře. V ratanových křesílkách posedávaly ženské partičky, ale i špitající milenecké dvojice. Přišla nás přivítat Geeta, žena středních let s náušnicí v nose a viditelnými jizvami ve tváři. Kromě kuchyně, kde tehdy pomáhala, posedávala ve volných chvílích se svou nevidomou dcerou Neetu na vrátnici. Společně návštěvníkům vyprávěly o aktivitách a směřování kampaně, ale i o tom, co se jim stalo v osudnou noc před dvaadvaceti lety. Tehdy do rozpadlé chýše v jedné z nejchudších slumových čtvrtí Ágry vtrhl Geetin manžel. Byl opilý namol. Dovrávoral k matraci, na které spala Geeta s tehdy tříletou Neetu a maličkým kojencem. Nezastavilo ho nic. Ani vědomí, že může ublížit vlastním dětem. Chrstl na ně kyselinu. Osmnáctiměsíční děvčátko zemřelo po devíti dnech jen těžko představitelného utrpení. Neetu přežila. Dodnes má zohavený obličej a vidí jen obrysy. Nikdy nechodila do školy, stejně jako její matka. Pro dívky z nejnižších vrstev je dodnes i základní vzdělání vzdálený luxus. Kavárna Sheroes dala Geetě i Neetu příležitost a vlila jim novou krev do žil. Když už Geeta vůbec vyšla z domu, chodila po ulicích Ágry zásadně zahalená v šátku a styděla se s kýmkoli na veřejnosti promluvit. Nyní dochází do kavárny a bez ostychu konverzuje se zákazníky. Je neuvěřitelné, že jen za několik málo měsíců jim kavárna dodala zpátky jejich zašlapané sebevědomí. I Neetu se přestala zavírat doma a pokouší se proměnit svůj dávný sen ve skutečnost. Začala zpívat a touží se stát zpěvačkou.

Neetu a Geeta patří mezi pět hlavních hrdinek, které si prošly těžkými popáleninami kyselinou a pracují pro kavárnu. Pokud se ocitnete v indické Ágře, udělejte si čas a zajděte je pozdravit a podpořit klidně jen tím, že si u nich koupíte kávu.