O tom, jak je potřebná podpora rodiny, přátel nebo partnera po prožití jakéhokoliv závažnějšího úrazu, není asi potřeba dlouze diskutovat. Tak zásadní trauma, jakým popáleniny bezesporu jsou, zasáhne všechny lidi, kterým na vás záleží.
Je to i můj případ a tímhle článkem bych chtěla poděkovat za podporu mojí rodině, mamině, taťkovi a oběma sestrám. Nechci si ani připouštět, jak moc náročné pro ně moje zranění muselo být a čím vším si museli po psychické stránce procházet. Bez jejich podpory bych celou léčbu a další věci s tímto zraněním spojené asi vůbec nezvládla.
V začátku, kdy nebylo jisté, jestli přežiju, mě v nemocnici navštěvovali denně. Snažili se na sobě nedat znát, jak moc je situace vážná a alespoň trochu mi zlepšit náladu svojí přítomností. I přesto, jak pro ně celá situace musela být psychicky náročná, se snažili být v dobré náladě a bavit se se mnou o příjemných nebo úplně obyčejných věcech. To, že jsem prvních čtrnáct dní mohla kdykoliv zemřít a nic by se s tím nedalo dělat, jsem se dozvěděla až zpětně asi po půl roce. V tu chvíli jsem si říkala, proč mi to prostě neřekli? Zpětně tohle rozhodnutí chápu a jsem za to ráda. Asi bych začátky v nemocnici zvládala daleko hůř, vědět přesně, jak moc vážný můj stav doopravdy je. Ale jaké to muselo být pro moji rodinu? Chodit za mnou, tvářit se alespoň trochu vesele a přitom nevědět, jestli při příští návštěvě budu ještě naživu?
Po převezení do Prahy na popáleninovou kliniku už pro moje nejbližší nebylo tak snadné mě navštěvovat denně, ale i tak si našly čas a jezdili za mnou, jak jen to šlo. Pokud byla potřeba konzultace s doktory ohledně zásadních operací, přijeli hned a pomáhaly se mi trochu zorientovat. Přetlumočit doporučení doktorů a probrat dopady transplantací na můj následující život. Z počátku jsme v tom tápali všichni. Absolutně jsme nechápali, co transplantace kůže a následné jizvení bude obnášet. Jak moc mi to změní život a s čím vším se budu muset v budoucnu potýkat. Vůbec si nedovedu představit, že bych v dané situaci na tyto rozhodnutí musela být sama. V tu chvíli mi na nemocničním lůžku nebylo 25 let, ale byla ze mě zase malá holka, která potřebovala ochránit a držet za ruku. Hrozně jsem se bála toho, co mě čeká, jak budu moct s tak těžkými popáleninami dál normálně žít. Ale díky někdy i černému humoru mých sester jsem věděla, že na to minimálně nebudu sama, a že ony mě v tom nenechají.
Kdo někdy ležel v nemocnici delší dobu, tak dobře ví, jak tam čas vůbec neutíká. Pro mě, po ztrátě zraku, to platilo dvojnásob. Jen jsem tam ležela, koukala do tmy a čekala. Čekala jsem na doktora, na sestřičku, na sanitářku, na uklízečku, na kohokoliv, kdo mě trochu vytrhne z té příšerné nudy a nicoty. O to víc mi pomáhali právě návštěvy někoho z rodiny. Byl to pro mě vždy takový světlý bod v dlouhých dnech plných čekání. Mám veliké štěstí, že mám dvě sestry a že naše rodina spolu vychází moc hezky. Vždy, když za mnou někdo přijel, věděla jsem, že budu mít alespoň o maličko lepší náladu. Všichni se snažili mě něčím potěšit. Přivézt mi kávu nebo něco dobrého na zub. Netuším, jak moc pro ně bylo těžké přijet za mnou s dobrou náladou, i když viděli v jakém jsem stavu a prognózy od doktorů nebyly vůbec příznivé. Často mi bylo po jejich odjezdu do pláče, protože oni se vrátili domů a já jsem tam musela zůstat ležet a léčit se. I tak to pro mě byly nejhezčí chvíle a díky jejich návštěvám byl zdlouhavý pobyt v nemocnici o něco snesitelnější.
Občas se stává, že pokud se v rodině někomu stane takto závažný úraz, přestanou se s ním stýkat, dají ho do ústavu nebo s ním rozváží kontakt. Já mám veliké štěstí, že tohle moje rodiče vůbec nenapadlo. Po propuštění z nemocnice jsem se mohla odstěhovat zpět k nim, kde mi téměř dva roky pomáhali. Moje máma se kvůli mně vrátila zpátky k řízení auta a první rok mi dělala osobního řidiče. Každý den mě vozila na rehabilitace a masáže jizev. Pomáhala mi nasazovat kompresní návleky a snášela moje příšerné nálady, kdy jsem byla naštvaná úplně na všechny a hlavně sama na sebe. Do toho se mi snažila vařit moje oblíbená jídla, dávala si se mnou kávu a u toho mi četla různé příběhy z časopisů, aby mě aspoň trochu přivedla na jiné myšlenky. Táta nebo sestra se mnou každý týden jezdily k doktoru do Prahy na psychoterapie a na kontroly. Moje rodina mě po celou dobu léčby podporovala. Byly se mnou při zásadních lékařských rozhodnutích, po operacích, v lázních, bezpočet hodin v čekárnách, abych se mohla opět vrátit do běžného života a začít se starat zase sama o sebe. Podporovali mě bez ohledu na výsledek a moje nálady a já bych bez nich nebyla tam, kde dnes jsem. A za to všechno jsem jim moc vděčná a také jsem moc ráda, že takovou rodinu mám.
Děkuju!
Martina
