Člověk neví, co je to život, dokud o něj nebojuje

Byl to obyčejný pracovní den, jako každý jiný. Ranní káva, cigárko a pohoda před prací. I přesto, že bylo vše, jak jsem byl zvyklý, tento den (1.11.2019) mi obrátil život vzhůru nohama.

Jmenuji se Radek, je mi 26 let a pocházím z Pardubic. Úraz se mi stal ve 24letech, pouhých 6 dní před mými 25. narozeninami. Do té doby jsem se považoval za obyčejného průměrného kluka, s běžnými zájmy a koníčky (trávení času s kamarády, sportování, hraní videoher a četbou).

To vše se změnilo v den mého úrazu, který můj život otočil o 360°. Pracoval jsem ve firmě na výrobu a zpracování střelného prachu a v práci jsem důsledkem nehody prodělal popáleninový úraz. Utrpěl jsem na svém těle 79 % popálenin, z toho 70 % jsou popáleniny 3. stupně. Záchranou službou jsem byl převezen do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde se mě ujali v popáleninovém centru a následně jsem byl uveden do umělého spánku, který trval měsíc.

V nemocnici jsem pobýval po dobu 4 měsíců. Tento pobyt byl pro mě velmi náročný. Když jsem byl probuzen z umělého spánku, byl to pro mě šok, byl jsem zmatený, nevěděl jsem, kde jsem a co tam dělám. Poté mi lékaři vše objasnili a připomněli mi, co se stalo. Uvědomil jsem si, že tato obrovská změna, ze zdravého kluka, na někoho, kdo potřebuje pomoc, bude velká výzva. Velkou pomoc pro mě znamenala rodina, kamarádi a lékařský personál, kteří mě po celou dobu obklopovali pozitivní energií a podporou, a díky tomu jsem si řekl, že to prostě všechno zvládnu.

Moji cestu v nemocnici bych popsal jako cestu na horské dráze, bylo to neustále nahoru a dolů. Podstoupil jsem hodně (28) operací, během nichž mi byla transplantována zdravá kožní tkáně z nepostižených míst na ty poškozené. Akorát na mé pravé stehno musela být použita kůže syntetická. Po dobu týdne zároveň hrozila možnost, že mi přestane fungovat slinivka břišní, což se díkybohu nakonec nestalo. Dlouhou dobu se nevědělo, zda se vůbec někdy postavím na své nohy, především na tu levou, jelikož levá polovina mého těla utrpěla větší nervové poškození. Byl jsem postupně na třech vyšetřeních, na prvním mi bylo sděleno, že je možné, že chodit nebudu, s tím jsem se ale nemohl smířit. Na druhém vyšetření mi řekli, že chodit budu, ale pouze o holích, což pro mě také nepřipadalo v úvahu. S trochou sebezapření jsem tedy začal pořádně trénovat a dá se říct, že dnes chodím, téměř jako zdravý člověk, za což vděčím hlavně vinohradskému rehabilitačnímu týmu.

V důsledku transplantace kůže se musím starat o jizvy, které mi díky úrazu vznikly. Práce s jizvami v mém případě zahrnuje používání kompresního oblečení (kalhoty, košile, rukavice), speciálně udělanou 3D masku na obličej (hladí jizvy), provádění tlakových masáží, promazávání krémy (nejvíce se mi osvědčila měsíčková indulona). Po propuštění z nemocnice jsem na doporučení své známé začal navštěvovat Fyziocentrum Baťa v Pardubicích, kde pokračuji v rehabilitaci.

Můj život s popáleninami se rozhodně diametrálně liší od mého života dříve. Potom, co se mi stalo a čím jsem si musel projít, si svého života vážím daleko více než předtím. Dříve jsem byl k životu trochu laxní a jeho váhu jsem si dostatečně neuvědomoval, dnes se ale považuji za člověka, který je vděčný za druhou šanci, kterou mu život dal a jsem daleko více soustředěný na to, jak ho prožiji a snažím se k němu přistupovat pozitivně a s vtipem i když si moc dobře uvědomuji, že to není vždy úplně lehké. Na tomto novém životě mi největší radost dělá to, že mohu opět žít, trávit kvalitní čas s rodinou, přáteli a užívat si života. Zároveň mi ale spousta věcí chybí, jelikož některé věci dnes již dělat nemohu. Dříve jsem se hodně věnoval kontaktním sportům, jako je lední hokej, či lakros. Místo těchto sportů jsem si ale musel najít přijatelné alternativy, jako jízdu na kole, procházky v přírodě…

Mé blízké okolí mě stále vnímá jako obyčejného kluka, kterým jsem byl předtím, až na to, že se dnes změnil můj přístup k životu a věcem okolo. Dokonce se mi stalo, že když jsem byl s kamarády v hospodě, tak mě cizí lidé podávali ruku a říkali mi, že jsem „borec“ a „frajer“, což nejsou slova, kterými bych chtěl být označován, protože já se jimi necítím. Ze začátku se všichni, ač rodina nebo kamarádi ke mně chovali starostlivě a ohleduplně, ale postupem času jsem takový přístup přestal schvalovat, protože jsem cítil, že mě to nikam dál v životě neposune. Občas když trávím čas s rodinou nebo přáteli, mívám pocit, jako bych mezi ně už nepatřil, ale takové chvíle se dějí jen málokdy, protože většinu času si uvědomuji, že bez nich by můj život nebyl úplný.

Po propuštění z nemocnice jsem prodělal ještě operaci, kdy mi byl odstraněn žlučník a následně jsem podstoupil operaci levého kolene. Tím doufám mé zkušenosti s operacemi skončili. Do budoucna bych si přál se vyrovnat životu před úrazem, i když vím, že cesta k tomu bude trnitá a možná se nikdy nedostanu do úplného cíle. I když se vám stane v životě cokoliv, je důležité si uvědomit, že na všem zlém je něco dobrého a je potřeba brát život s úsměvem.