Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka
Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka
Prevence rakoviny kůže ( i doktor je jen člověk). Kdy a jak se začalo mluvit na veřejnosti o rakovině kůže? Nevím. Základní myšlenka sdělení, před 30 lety byla: Znaménka nesmí krvácet.
Sice jsem se jako dítě opařila, ale kůži mám zhojenou, jizvy vyzrálé. Jinak než s jizvami se neznám. Prostě zapomenutá historie, která nijak neovlivňuje současnost.
Je mi ovšem 20 let a krvácí mi 2 znaménka. Co se dá dělat. Musím k doktorovi. Na chirurgii znaménka odstraníme, musíte mít potvrzení kožního lékaře. Potvrzení mám, jdeme na to. Bojím se, ale to dám. Mám štěstí, v den D má službu pan doktor vyhlášený chirurg. K nám do malého města za ním jezdí lidé až z Ostravy! I v Praze, by mohl dělat, jak je prý výborný. Ale pan doktor pracuje u nás v malém městě, protože je „svůj“(tak se tomu říkalo). Dále se taky říká, že pár pacientům dal pár facek a strašně sprostě mluví. Pokud ovšem člověk musí na operaci, je tento doktor nejlepší. Co by na něj dnes řekla Lékařská komora, Sdružení pacientů raději nemyslet. Zákrok začal. Pan doktor je milý. Najednou koutkem oka, něco letí přes operační sál. Začne děsný hluk. Pan doktor vzteky kope do nerezového stolku s nástroji, to co jsem, před chvílí zahlédla, byly nástroje, se kterými pracoval. Pan doktor kleje v čisté „Ostravštině“:
„****,****,**** co to máte za ****kůži ? ***furt se to trhá****já se na takovou práci můžu*****!…“ Sestřička mi posunky naznačuje, že je vše v pořádku a přinese nový stolek s nástroji. Jen pípnu: Já jsem opařená, šijete v jizvě. Nastalo ticho a pan doktor pokračuje v práci. Po chvíli řekne: „Promiňte“. Podívám se na sestru. Teď vypadá ona, že dostala infarkt. Později mi zašeptá: „Dělám s panem doktorem 10 let. Viděla a slyšela jsem toho hodně, ale že zná slovo: promiňte, to jsem se teprve dnes dozvěděla.“ Zákrok jinak bez komplikací. Po roce se nedalo najít místo, kde byly zákroky provedeny.
Je mi 30 let. Přestěhovala jsem se. Opět mi krvácí znaménka. V našem městě je plastický chirurg. Tak půjdu na odstranění znamének k němu. Pan doktor je ze mě nadšený. Vidí jizvy, ptá se, jestli se může podívat na všechny. Prý, něco takového a tak starého (doufám, že stále mluví o jizvách) se jen tak nevidí. Mám pocit, že jsem obrázková knížka. Vysvětluje mi, že znaménka v průběhu života rostou a mé jizvy je nepustí růst, tak znaménka krvácí. V mé kůži je zákrok samozřejmě možný, ale při šití se tupí jehly, kůže se trhá a déle srůstá. Výborně, narazila jsem na odborníka. Zákrok je bez komplikací, následné vyndání stehů taky. Jen malá chybka. Všechno prasklo cca 100 metrů od ordinace. Jizvy v jizvách velikosti 1 koruny jsou vidět i dnes. Nikdy víc k tomuto doktorovi!
Je mi 40 let. Opravdu mě ty znaménka rozčilují. Zase krvácí. Tentokrát jdu do nemocnice na chirurgii. Přišla paní doktorka. Poučena životem ji na zákrok připravuji já: „Budete šít v jizvě, kůže se bude trhat, bude se tupit jehla.“ Dozvím se ovšem, že jsem nějaká chytrá, a že ona ví, co má dělat. Takže výkřiky paní doktorky: „Jé, ona se ta kůže trhá. A zase. Jak to, že mám tupou jehlu?“ Nekomentuji. Nekomentuji ani vyndání stehů, kde se mi podaří omdlít. Protože komentář zdravotní sestry: „Já za to nemůžu, proč máte tak hluboko stehy?“ Co jí mám odpovědět? Doma jsem se nudila, tak jsem si rány u televize přešila, ať máte víc práce? Takže ani tady chodit nebudu.
Je mi 45 let. Potkávám chirurga z Vinohradské nemocnice. Prý jaké mám zkušenosti s doktory a jizvami. Popsala jsem mu, co se děje, když si dávám vyndávat krvácející znaménka. Hodně a dlouho se smál. „To víte, kolegové jizvy neumí. Vidí je málo. Příště přijďte k nám, na Vinohrady. Tam jizvy umíme všichni.“
Je mi 50 let. Co dělají znaménka? Krvácí. Tak vyzkouším tu Vinohradskou nemocnici. Nuda. Přišla jsem, poznali jizvy, vyřízli krvácející znaménka, zašili, vyndali stehy, kůže drží. Jak říkám nuda.
PS Kam mám jít příště? Vyzkoušet dalšího doktora či opět na Vinohrady ???
