Příběh Kačky – život s jizvami nekončí, ale péče o ně také ne. 15 let zkušeností.

7. 2. jsem slavila už 15. narozeniny, pomyslně. Ha! Třeba bych si znovu mohla dojít pro občanku.

Celá rodina mě podporuje a tenhle datum si společně připomínáme jako den, kdy jsem se podruhé narodila. Většinou něco i podnikneme, jdeme na večeři nebo dostávám drobné dárky. Ano, až tak výjimečné to pro všechny je. A já jsem za svou rodinu tak vděčná. Mám nejlepší mamku pod Sluncem, starostlivého tátu a skvělé sourozence!

Mám za sebou 3 reoperace a další mě čeká na jaře. Nemocniční prostředí nesnáším vůbec dobře (kdo ano, že?). Můj poslední pobyt provázely silné úzkosti, smutek a stres. Jizvy se stále různě stahují a bohužel i ta operace je občas nutná.

Já většinu péče odbývám občasným použitím obyčejného mastného a rychle vstřebatelného krému. Jen když už jde do „tuhého” a noha mě pne, pomocí olejíčku jizvu promasíruju.

S přáteli a ségrou jsme se dostali k tématu „Kdyby byl jediný den, který bys mohl změnit, jaký by to byl?”, všichni čekali moji jednoznačnou odpověď, ale mýlili se. Naopak.

Jizva sice není zrovna znaménko krásy a budu o ní muset pečovat do konce života, ale díky ní jsem tam, kde jsem. Je mi neustálou připomínkou síly a vůle.

Už v 7 letech po úrazu jsem priority a životní hodnoty měla posunuté kolikrát dál, než dospělý člověk, takže s vrstevníky jsem moc společné řeči nenašla.

Nejen rozdílný pohled na svět, to nejdůležitější a pro mě nejvzácnější, jsou přátelé, které mi všechny tyhle zkušenosti přinesly do života. S Bolítem jsem začala jezdit na různé rekonvalescenční pobyty, když mi bylo 8. Jezdím dodnes, jen už pár let jako pomocná ruka a vedoucí na táborech.

Každý, kdo si prošel podobným traumatem, měl nebo třeba ještě zažívá temné dny. Ty moje díky Bolíťákům brzy zalilo slunce zlatavou barvou. A když se náhodou začne zatahovat, jsou tu pro mě. Jmenovitě by to tu bylo na půl stránky, ale oni moc dobře ví, co pro mě znamenají!

Děkuju za každého jednoho z Vás, který se mnou v té životní jízdě nerozlučně pokračuje.

Děkuju za každého, kterého jsem v životě měla jen na krátký čas.

Děkuju za nové duše, které jako bych znala věky.

Děkuju za všechny společně strávené chvíle.

Děkuju za všechno a za všechny.

Život má takový smysl, jaký mu dáme, a i když je to občas náročný, život je sladký. A já jsem tak VDĚČNÁ. Říkám to často, ale vždy to myslím naprosto upřímně a od srdce.

Vždycky může být lépe, ale je třeba pamatovat na to, že vždycky může být hůř. A tak si užívám každé maličkosti, učím se z chyb a zkušeností, nacházím motivaci, posouvám se dál, vážím si všeho, co mám a snažím se udržet lásku, mír a klid v duši. Hlavně se nezastavit ve slepém bodě.

Všem bych přála takové štěstí, jako mám já. Na rodinu a přátelé, kteří vás budou podporovat. Díky silné vůli a správných lidí kolem sebe se člověk může dostat mnohem dál, než si vůbec dokáže představit.

Nevydařená dovolená – opařenina od vroucí vody

Stalo se to v roce 2015. Byli jsme první den na dovolené v jihočeské vesničce, kde jsme si s partou kamarádů pronajali chalupu. Nejvíc jsem se těšila na každodenní koupání v bazéně, který jsme měli k chatě k dispozici. Miluju koupání, právě proto jsem trvala právě na výběru chaty s bazénem, jiná nepřipadala v úvahu.

Hned asi druhý den pobytu jsem chtěla ráno všechny překvapit snídaní, jelikož jsem už nemohla dospat, i když ostatní měli ještě půlnoc. Vrhla jsem se tedy nejprve na přípravu čaje. Uvařila jsem ve varné konvici 1,5 litru a v poličce jsem našla velký skleněný džbán, který byl součástí vybavení chalupy. Sklo bylo skutečně hodně silné, tak jsem si říkala, že tohle rozhodně vydrží i vroucí vodu. To však nebyl dobrý úsudek. Ale možná byl džbán naprasklý. Každopádně se stalo to, že jakmile byl téměř ze 3/4 plný, pukl. Jelikož jsem stála u linky v tomto letním počasí jen v kalhotkách a džbán měla na kraji té linky, vylítl my vroucí obsah přímo na holé stehno pravé nohy. Štěstí bylo, že to neodnesla intimní oblast, to si nedovedu představit. Bylo tomu i díky tomu, že jsem stihla uskočit kus stranou. V hlavě mi prolítlo bleskové: “Co teď?” Rychle jsem popadla čistou utěrku, přiložila ji na stehno a vytáhla z mrazáku ledové bloky do chladicí tašky, které jsme tam po příjezdu dali. Nevím, jak dlouho jsem chladila, minuty náhle plynuly strašně pomalu, ale šlo celkem o pár hodin. V opařenině však i přesto začalo pracovat tisíc čertů s ďáblem v čele. Řezali do mých nervových zakončení, zejména, když jsem na chvilku zkusila ledový obklad odložit. Naštěstí s námi byla moje sestra, která vystudovala VOŠ zdravotnického zaměření, tak jsem nemusela strávit půl dne na chirurgii. Jen jsem musela čekat, než se ostatní vzbudí a někdo mi sjede pro sterilní krytí a Hemagel k ošetření rány.

Zbytek týdne (a nejen jednoho) jsem však nemohla do bazénu, zrušili jsme kvůli tomu výlet na vodu, blbě se mi spalo a pořád se mi připomínala bolavá rána. Ta se brzy nafoukla do ohromného puchýře (na prvním obrázku – až pár dnů po nehodě při převazu, předtím byl puchýř větší). Předposlední den jsem se probudila s pocitem, že jsem se počůrala, bylo pode mnou mokro. To mi však jen puchýř praskl a zůstala ošklivá rána. Na druhém obrázku, po týdnu.

Flek přes velkou část stehna mizel velmi pomalu, i když jsem se o jizvu starala poctivě. Naštěstí byl od ostatní kůže odlišný pouze barvou a nešlo o vystouplou jizvu. Trvalo to pár let, než přestal být vidět i po koupání v teplé vodě, kdy se objevoval jako duch. Dnes již mám kůži zcela obnovenou a jizva už není vidět. Nikdy však již nezapomenu na to, že ani tlusté sklo nemusí vydržet tlak vroucí vody, nemusí být varné nebo může mít pouhým okem neviditelnou trhlinu, která může způsobit zkažení nejen jedné dovolené nejen jednomu člověku.

Příběh paní Petry – hořící tričko

Magické datum 21. 2. 2021 mi zůstane navždy v paměti. Ten den, krátce po 12 hodině, mi chytlo triko při vaření a utrpěla jsem popáleniny 2. a 3. stupně na 20 procentech těla. Byl to nejprve malý plamínek a já měla strach si to přetáhnout přes hlavu, že bych mohla mít něco v obličeji. Vidím pak samu sebe stát v jednom plameni a křičet. Naštěstí manžel byl doma a zareagoval velmi rychle a oblečení ze mě strhnul. Ostatní se mi ptali, jak moc mi to bolelo? Žádnou bolest jsem nevnímala, jen to, že si musím zavolat záchranku, protože manžel hasil požár v domě. Cestu v sanitce, ani první 2 dny si pořádně nevybavuji. Vzpomínám si na jediné, zvracím a zvracím. Zjistili mi nesnášenlivost na Tramal, lék proti bolesti. Následující 3 týdny jsem strávila na JIP FNK Vinohrady a ještě další 2 na standartním oddělení. 3x v týdnu jsem byla na operačním sále a pak ještě první převaz na standardním oddělení byl pod narkózou.

Na JIPU jsem byla o týden déle, než lékaři očekávali, protože jizvy se nechtěli hojit a neustále mi to prosakovalo. Ruce a nohy jsem měla rozpíchané a bolavé, protože mi nevydržely kanyly. Žíly mi neustále praskaly. Byla jsem na tom psychicky hrozně špatně. Musela jsem pořád ležet na zádech. Připadalo mi, že mi všechny kosti v zádech a na zadku strašně bolí. Hodně jsem to proplakala. Nebyla jsem schopná s nikým komunikovat, kromě manžela a syna. Přišlo mi hrozně ponižující, že se nemohu sama umýt a musím chodit na mísu. Měla jsem tudíž problém s příjmem potravy. Když jsem se dostala na standardní oddělení, bylo to pro mne velmi povzbuzující. Konečně jsem si mohla dojít sama umýt a na záchod. Ale i tady pro mne nastaly psychické propady. Když mi sundaly obvazy z nohou. Odtud mi braly štěpy-kožní náhrady. Připadalo mi to příšerné. Také jsem poprvé v životě pociťovala neskutečný hlad i v noci. Za 3 týdny jsem zhubla 8 kilo. Když mi propustili z nemocnice, bylo to nádherné. Ale opět hrozný strach z toho, abych to rozhýbala. Měla jsem ušitý speciální obleček a nákrčník. Oblek jsem měla nosit pořád, sundávat ho jen na koupání. Po roce a půl už to vygradovalo tak, že jsem ho sundala a nedokázala znovu obléknout. Chtěla jsem ho vzteky rozstříhat. Prvních 14 dnů jsem jezdila do Vinohrad na rehabilitaci denně. Pak jsme to začali pomalu snižovat. Doma jsem cvičila každé 2 hodiny po 20 minut. Přišlo mi, že nedělám nic jiného. Pořídili jsme s manželem rehabilitační lůžko a i on se mnou cvičil 2x denně. Následovaly ještě celkem 3 další reoperace. Dnes, 3 roky po úrazu mi to připadá, jako by to bylo dávno. Ještě stále jezdím 1 týdně na rehabilitace a k psychologovi, ale vidím ten větší a větší pokrok.

Péče o jizvy po chirurgických zákrocích

Články na našem blogu jsou zaměřeny na péči o jizvy po popáleninových úrazech. Většinou se jedná o hluboké popáleniny, u kterých byla nutná transplantace kůže. V těchto případech bývá péče zpravidla mnohem náročnější než o běžné jizvy, které vzniknou po chirurgických zákrocích.  O ty se můžeme starat stejným způsobem, jen nám to nezabere tolik času a energie. A pokud dodržíme pár základních pravidel, bude jizva hladká, pružná a téměř neviditelná.

Tyto postupy můžeme aplikovat na jakékoliv jizvy, které vzniknou po běžných chirurgických zákrocích. Například po císařském řezu, operaci kýly, výměně kloubu, operaci prsou, břicha, po tržných zraněních a podobně.

Kdy začít s péčí o jizvu po klasickém chirurgickém zákroku?

V první řadě by jizva měla být hezky zhojená, to znamená, že by měla být po vyndání stehů a bez stroupků. Neměl by z ní vytékat hnis nebo cokoliv jiného. Rána by měla být zcela uzavřená, čistá a suchá. Nemělo by být potřeba ji překrývat obvazy nebo jiným krytím.

Jizva může být červená a vystouplá. Může svědět nebo bolet a být citlivá. V případě pochybností se poraďte se svým ošetřujícím lékařem.

Čím dřív s péčí začnete, tím lépe.  A dokud není jizva zcela vyzrálá, vždy je lepší začít dělat alespoň něco než vůbec nic.

Hydratace.

Základním úkonem v péči o jizvy je hydratace. Pokud jizvu nebudeme řádně hydratovat, bude praskat, svědět a nebude se dobře hojit.  Také se bude nepříjemně stahovat a deformovat ostatní části těla. Naopak správnou hydratací ji jen prospějeme.

Jizvu ošetříme krémem několikrát denně, podle potřeby. Vždy po sprchování nebo koupání. Můžete používat jakýkoliv hydratační krém, na který jste zvyklí nebo vám vyhovuje. Nám se osvědčila obyčejná indulona, buď měsíčková nebo růžová dezinfekční. Případně jakýkoliv hydratační krém nebo speciální krémy na jizvy a silikonové gely v tubě.  My jsme měly hezké výsledky a doporučení od ostatních na krém Alhydran. Co určitě nedoporučuji, je používání vepřového sádla. Proč, si můžete přečíst zde.

Fakta o popáleninách – vepřové sádlo

Hygiena.

Udržovat jizvy v čistotě je samozřejmé, ale raději to zde také zmíním. Jizvu omyjeme alespoň jednou denně během každodenní hygieny nebo dle potřeby. Vhodnější je při mytí použít vlažnou, ne příliš horkou vodu. Nemáčejte ji ve vodě moc dlouho a upřednostněte sprchu před vanou.  Jizvy se dotýkejte jemně a při utírání buďte opatrní. Po umytí nezapomeňte na natření krémem, aby byla hezky hydratovaná, pružná a nepraskala.  Promazáním ji také promasírujeme, což je vítané.

Tlakování.

Jedná se o promačkávání jizvy. Podrobný návod, jak tlakovat, si můžete přečíst zde.

Tlakové masáže

Ve zkratce: přiložíme bříško prstu na plocho na jizvu a vyvíjíme tlak alespoň 30 vteřin. Poté prst přesuneme na další část, a takto postupujeme po celé délce nebo ploše jizvy. Ta po stlačení zbledne, což je signál, že tlakování provádíme správně. Vždy pracujeme na suché kůži. Pokud bychom pokožku nejprve namazali a pak ji teprve promačkávali, můžeme si způsobit odřeniny a naše snaha nebude tak účinná i kvůli prokluzování. Ideální je provádět tlakovou masáž po koupání a před namazáním. Na začátku doporučuji s jizvou pracovat co nejčastěji, vždy když se stáhne a vždy když ucítíte, že je to potřeba. Minimum za mě je třikrát denně. Jizvu tlakujeme do té doby, než je vyzrálá, tzn je bledá a nemění svůj charakter, pokud na ni působíme. Po masáži nezapomeňte jizvu promazat krémem nebo silikonovým gelem.

Silikonové gelové proužky – náplasti.

Jako nejsnazší a nejúčinnější produkt v péči o jizvy po různých chirurgických zákrocích, bych jednoznačně doporučila zakoupit silikonové pásky neboli silikonové náplasti. Jedná se o silikonový gel, který má na zadní straně textilní vrstvu a po stranách lepí, takže ho můžeme umístit rovnou na celou plochu jizvy. Tu je potřeba předem změřit a podle toho pak vybrat správnou velikost produktu. Ten pořizujeme asi o 1,5 cm větší po každé straně.  Náplast se v ideálním případě nosí celý den. Zde jsou podrobnější informace o silikonových gelech a krémech: Silikonové gely

Hlavní funkce silikonu je hydratace a také působení tlakem na jizvu, takže je hydratovaná a je na ni vyvíjen lehký tlak. Přesto bych doporučovala jizvu tlakovat. Silikonový proužek je vhodné zpočátku nosit jen pár hodin a postupně dobu prodlužovat. Lepí se na čistou a suchou pokožku, takže předtím ji stačí jen omýt vlažnou vodou, osušit, ale již pak nenatírat krémem. Gel by nedržel a nemohl by správně působit. Pokud používáme tento produkt, není potřeba jizvu mazat jiným krémem.

Zde typ silikonového proužku k nalepení

Mimo lepicích proužků existuje tento produkt i ve formě gelového plátu a gelu v tubě. Silikonové pláty se používají především pod kompresní návleky nebo pod plastové masky. Gel v tubě můžeme používat místo obyčejného krému na hydrataci.  Tento výrobek  má bezesporu lepší účinky v působení na jizvy, a pokud vám to finanční možnosti dovolí, tak bych jeho použití před krémem upřednostnila. Jen doporučuji vybrat certifikované produkty, například od firmy Dermatix nebo New gel plus E.

Elastické kompresní návleky.

Jako další pomůcku k péči o jizvy si můžeme zakoupit speciální kompresní návleky. Lze je sehnat na popáleninových klinikách nebo ve zdravotnických potřebách. Záleží, na jakém místě se vaše jizva nachází a podle toho si vhodné kompresní prádlo vybrat.  Existují například rukavičky, kalhoty, tričko, maska na obličej nebo návleky na ruce. Tento materiál je kompresní a elastický, takže působí tlakem na jizvu a ta nemá šanci vystupovat nebo deformovat jiné části těla.  Při dlouhodobém nošení je jizva hezky vyhlazená, měkká a pružná. Nevýhodou těchto návleků je, že se ne vždy dají komfortně a funkčně použít na všechny části těla. Výhodou je, že se pod ně dají dát silikonové gelové pláty. Ty přiložíme na jizvu a poté překryjeme elastickým návlekem. Na postižené místo působíme lehkým tlakem díky návleku a zároveň ho hydratujeme díky silikonovému plátu.

Elastické kompresní návleky

Existují ještě další možnosti, jak zlepšit stav vaší jizvy. Na našem blogu naleznete mimo jiné i naše zkušenosti s laserovým ošetřením, lázněmi a různými přípravky. Také existují speciální bio lampy, infračervená světla či galvanické žehličky. Je potom na každém, čemu dá přednost a jaké metody zvolí.

Ve zkratce mohu za sebe doporučit pečlivou hydrataci, tlakování a používání silikonového gelu ve formě náplasti. Zabere to minimum času a uděláte pro sebe maximum.

Jizvy po chirurgických zákrocích nevyzrávají tak dlouho, jako ty po popáleninových úrazech. Několika měsíční péče se vám vyplatí a vrátí v podobě jizvy, která bude hezky vypadat a nebude vás nijak omezovat ve vašem běžném životě.

Martina

Podpora rodiny po prožitém popáleninovém traumatu

O tom, jak je potřebná podpora rodiny, přátel nebo partnera po prožití jakéhokoliv závažnějšího úrazu, není asi potřeba dlouze diskutovat. Tak zásadní trauma, jakým popáleniny bezesporu jsou, zasáhne všechny lidi, kterým na vás záleží.

Je to i můj případ a tímhle článkem bych chtěla poděkovat za podporu mojí rodině, mamině, taťkovi a oběma sestrám. Nechci si ani připouštět, jak moc náročné pro ně moje zranění muselo být a čím vším si museli po psychické stránce procházet. Bez jejich podpory bych celou léčbu a další věci s tímto zraněním spojené asi vůbec nezvládla.

V začátku, kdy nebylo jisté, jestli přežiju, mě v nemocnici navštěvovali denně. Snažili se na sobě nedat znát, jak moc je situace vážná a alespoň trochu mi zlepšit náladu svojí přítomností. I přesto, jak pro ně celá situace musela být psychicky náročná, se snažili být v dobré náladě a bavit se se mnou o příjemných nebo úplně obyčejných věcech. To, že jsem prvních čtrnáct dní mohla kdykoliv zemřít a nic by se s tím nedalo dělat, jsem se dozvěděla až zpětně asi po půl roce. V tu chvíli jsem si říkala, proč mi to prostě neřekli? Zpětně tohle rozhodnutí chápu a jsem za to ráda. Asi bych začátky v nemocnici zvládala daleko hůř, vědět přesně, jak moc vážný můj stav doopravdy je. Ale jaké to muselo být pro moji rodinu? Chodit za mnou, tvářit se alespoň trochu vesele a přitom nevědět, jestli při příští návštěvě budu ještě naživu?

Po převezení do Prahy na popáleninovou kliniku už pro moje nejbližší nebylo tak snadné mě navštěvovat denně, ale i tak si našly čas a jezdili za mnou, jak jen to šlo. Pokud byla potřeba konzultace s doktory ohledně zásadních operací, přijeli hned a pomáhaly se mi trochu zorientovat. Přetlumočit doporučení doktorů a probrat dopady transplantací na můj následující život. Z počátku jsme v tom tápali všichni. Absolutně jsme nechápali, co transplantace kůže a následné jizvení bude obnášet. Jak moc mi to změní život a s čím vším se budu muset v budoucnu potýkat. Vůbec si nedovedu představit, že bych v dané situaci na tyto rozhodnutí musela být sama. V tu chvíli mi na nemocničním lůžku nebylo 25 let, ale byla ze mě zase malá holka, která potřebovala ochránit a držet za ruku. Hrozně jsem se bála toho, co mě čeká, jak budu moct s tak těžkými popáleninami dál normálně žít. Ale díky někdy i černému humoru mých sester jsem věděla, že na to minimálně nebudu sama, a že ony mě v tom nenechají.

Kdo někdy ležel v nemocnici delší dobu, tak dobře ví, jak tam čas vůbec neutíká. Pro mě, po ztrátě zraku, to platilo dvojnásob. Jen jsem tam ležela, koukala do tmy a čekala. Čekala jsem na doktora, na sestřičku, na sanitářku, na uklízečku, na kohokoliv, kdo mě trochu vytrhne z té příšerné nudy a nicoty. O to víc mi pomáhali právě návštěvy někoho z rodiny. Byl to pro mě vždy takový světlý bod v dlouhých dnech plných čekání. Mám veliké štěstí, že mám dvě sestry a že naše rodina spolu vychází moc hezky. Vždy, když za mnou někdo přijel, věděla jsem, že budu mít alespoň o maličko lepší náladu. Všichni se snažili mě něčím potěšit. Přivézt mi kávu nebo něco dobrého na zub. Netuším, jak moc pro ně bylo těžké přijet za mnou s dobrou náladou, i když viděli v jakém jsem stavu a prognózy od doktorů nebyly vůbec příznivé. Často mi bylo po jejich odjezdu do pláče, protože oni se vrátili domů a já jsem tam musela zůstat ležet a léčit se. I tak to pro mě byly nejhezčí chvíle a díky jejich návštěvám byl zdlouhavý pobyt v nemocnici o něco snesitelnější.

Občas se stává, že pokud se v rodině někomu stane takto závažný úraz, přestanou se s ním stýkat, dají ho do ústavu nebo s ním rozváží kontakt. Já mám veliké štěstí, že tohle moje rodiče vůbec nenapadlo. Po propuštění z nemocnice jsem se mohla odstěhovat zpět k nim, kde mi téměř dva roky pomáhali. Moje máma se kvůli mně vrátila zpátky k řízení auta a první rok mi dělala osobního řidiče. Každý den mě vozila na rehabilitace a masáže jizev. Pomáhala mi nasazovat kompresní návleky a snášela moje příšerné nálady, kdy jsem byla naštvaná úplně na všechny a hlavně sama na sebe. Do toho se mi snažila vařit moje oblíbená jídla, dávala si se mnou kávu a u toho mi četla různé příběhy z časopisů, aby mě aspoň trochu přivedla na jiné myšlenky. Táta nebo sestra se mnou každý týden jezdily k doktoru do Prahy na psychoterapie a na kontroly. Moje rodina mě po celou dobu léčby podporovala. Byly se mnou při zásadních lékařských rozhodnutích, po operacích, v lázních, bezpočet hodin v čekárnách, abych se mohla opět vrátit do běžného života a začít se starat zase sama o sebe. Podporovali mě bez ohledu na výsledek a moje nálady a já bych bez nich nebyla tam, kde dnes jsem. A za to všechno jsem jim moc vděčná a také jsem moc ráda, že takovou rodinu mám.

Děkuju!

Martina

Člověk neví, co je to život, dokud o něj nebojuje

Byl to obyčejný pracovní den, jako každý jiný. Ranní káva, cigárko a pohoda před prací. I přesto, že bylo vše, jak jsem byl zvyklý, tento den (1.11.2019) mi obrátil život vzhůru nohama.

Jmenuji se Radek, je mi 26 let a pocházím z Pardubic. Úraz se mi stal ve 24letech, pouhých 6 dní před mými 25. narozeninami. Do té doby jsem se považoval za obyčejného průměrného kluka, s běžnými zájmy a koníčky (trávení času s kamarády, sportování, hraní videoher a četbou).

To vše se změnilo v den mého úrazu, který můj život otočil o 360°. Pracoval jsem ve firmě na výrobu a zpracování střelného prachu a v práci jsem důsledkem nehody prodělal popáleninový úraz. Utrpěl jsem na svém těle 79 % popálenin, z toho 70 % jsou popáleniny 3. stupně. Záchranou službou jsem byl převezen do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde se mě ujali v popáleninovém centru a následně jsem byl uveden do umělého spánku, který trval měsíc.

V nemocnici jsem pobýval po dobu 4 měsíců. Tento pobyt byl pro mě velmi náročný. Když jsem byl probuzen z umělého spánku, byl to pro mě šok, byl jsem zmatený, nevěděl jsem, kde jsem a co tam dělám. Poté mi lékaři vše objasnili a připomněli mi, co se stalo. Uvědomil jsem si, že tato obrovská změna, ze zdravého kluka, na někoho, kdo potřebuje pomoc, bude velká výzva. Velkou pomoc pro mě znamenala rodina, kamarádi a lékařský personál, kteří mě po celou dobu obklopovali pozitivní energií a podporou, a díky tomu jsem si řekl, že to prostě všechno zvládnu.

Moji cestu v nemocnici bych popsal jako cestu na horské dráze, bylo to neustále nahoru a dolů. Podstoupil jsem hodně (28) operací, během nichž mi byla transplantována zdravá kožní tkáně z nepostižených míst na ty poškozené. Akorát na mé pravé stehno musela být použita kůže syntetická. Po dobu týdne zároveň hrozila možnost, že mi přestane fungovat slinivka břišní, což se díkybohu nakonec nestalo. Dlouhou dobu se nevědělo, zda se vůbec někdy postavím na své nohy, především na tu levou, jelikož levá polovina mého těla utrpěla větší nervové poškození. Byl jsem postupně na třech vyšetřeních, na prvním mi bylo sděleno, že je možné, že chodit nebudu, s tím jsem se ale nemohl smířit. Na druhém vyšetření mi řekli, že chodit budu, ale pouze o holích, což pro mě také nepřipadalo v úvahu. S trochou sebezapření jsem tedy začal pořádně trénovat a dá se říct, že dnes chodím, téměř jako zdravý člověk, za což vděčím hlavně vinohradskému rehabilitačnímu týmu.

V důsledku transplantace kůže se musím starat o jizvy, které mi díky úrazu vznikly. Práce s jizvami v mém případě zahrnuje používání kompresního oblečení (kalhoty, košile, rukavice), speciálně udělanou 3D masku na obličej (hladí jizvy), provádění tlakových masáží, promazávání krémy (nejvíce se mi osvědčila měsíčková indulona). Po propuštění z nemocnice jsem na doporučení své známé začal navštěvovat Fyziocentrum Baťa v Pardubicích, kde pokračuji v rehabilitaci.

Můj život s popáleninami se rozhodně diametrálně liší od mého života dříve. Potom, co se mi stalo a čím jsem si musel projít, si svého života vážím daleko více než předtím. Dříve jsem byl k životu trochu laxní a jeho váhu jsem si dostatečně neuvědomoval, dnes se ale považuji za člověka, který je vděčný za druhou šanci, kterou mu život dal a jsem daleko více soustředěný na to, jak ho prožiji a snažím se k němu přistupovat pozitivně a s vtipem i když si moc dobře uvědomuji, že to není vždy úplně lehké. Na tomto novém životě mi největší radost dělá to, že mohu opět žít, trávit kvalitní čas s rodinou, přáteli a užívat si života. Zároveň mi ale spousta věcí chybí, jelikož některé věci dnes již dělat nemohu. Dříve jsem se hodně věnoval kontaktním sportům, jako je lední hokej, či lakros. Místo těchto sportů jsem si ale musel najít přijatelné alternativy, jako jízdu na kole, procházky v přírodě…

Mé blízké okolí mě stále vnímá jako obyčejného kluka, kterým jsem byl předtím, až na to, že se dnes změnil můj přístup k životu a věcem okolo. Dokonce se mi stalo, že když jsem byl s kamarády v hospodě, tak mě cizí lidé podávali ruku a říkali mi, že jsem „borec“ a „frajer“, což nejsou slova, kterými bych chtěl být označován, protože já se jimi necítím. Ze začátku se všichni, ač rodina nebo kamarádi ke mně chovali starostlivě a ohleduplně, ale postupem času jsem takový přístup přestal schvalovat, protože jsem cítil, že mě to nikam dál v životě neposune. Občas když trávím čas s rodinou nebo přáteli, mívám pocit, jako bych mezi ně už nepatřil, ale takové chvíle se dějí jen málokdy, protože většinu času si uvědomuji, že bez nich by můj život nebyl úplný.

Po propuštění z nemocnice jsem prodělal ještě operaci, kdy mi byl odstraněn žlučník a následně jsem podstoupil operaci levého kolene. Tím doufám mé zkušenosti s operacemi skončili. Do budoucna bych si přál se vyrovnat životu před úrazem, i když vím, že cesta k tomu bude trnitá a možná se nikdy nedostanu do úplného cíle. I když se vám stane v životě cokoliv, je důležité si uvědomit, že na všem zlém je něco dobrého a je potřeba brát život s úsměvem.