fbpx
Proč Burn Fighters

Proč Burn Fighters

Proč Burn Fighters?

Někdy se ocitneme v situaci, kdy i přes to, že máme kolem sebe milující lidi, tak si připadáme sámi. Nikdo nemůže vědět to, co se v nás odehrává.

“Když jsem ležela v nemocnici, bezmocná a obvázaná, byla tam spousta lidí, co se mi snažila zlepšit náladu. Byli tam a já si stejně někdy připadala sama. Drželi mě za ruku, když jsem měla strach nebo jsem plakala bezmocí a bez vlastních vyhlídek na lepší zítřky. Mohli se přetrhnout, abych se cítila lépe. Dnes jsem jim za to neskutečně vděčná, ale v té době mě tyhle optimistické řeči dost štvaly.”

Ležela jsem tam, uvězněná ve vlastním těle a zdraví lidé mi říkali, že budu zase v pořádku a že to zvládnu. Jak? Jak mohli vědět, že to zvládnu? Nebyli na mém místě. Mohli odejít kdykoli chtěli, ale já neměla na výběr. Musela jsem tam ležet, každý den bojovat a neviděla jsem žádné východisko. Připadala jsem si sama.

Proto tohle všechno. Přežili jsme to a zvládli to! A chceme pomáhat těm, co si tím procházejí teď. Nejsme lékaři ani psychologové, jsme jedny z vás. Chceme Vám poradit a ukázat, jak se nám osobně podařilo se s nepřízní osudu poprat. Vězte, že na to nejste sami a život je příliš krátký na to, abychom si ho neužili.

Martina, Simona

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Prevence rakoviny kůže ( i doktor je jen člověk). Kdy a jak se začalo mluvit na veřejnosti o rakovině kůže? Nevím. Základní myšlenka sdělení, před 30 lety byla: Znaménka nesmí krvácet.

Sice jsem se jako dítě opařila, ale kůži mám zhojenou, jizvy vyzrálé. Jinak než s jizvami se neznám. Prostě zapomenutá historie, která nijak neovlivňuje současnost.

Je mi ovšem 20 let a krvácí mi 2 znaménka. Co se dá dělat. Musím k doktorovi. Na chirurgii znaménka odstraníme, musíte mít potvrzení kožního lékaře. Potvrzení mám, jdeme na to. Bojím se, ale to dám. Mám štěstí, v den D má službu pan doktor vyhlášený chirurg. K nám do malého města za ním jezdí lidé až z Ostravy! I v Praze, by mohl dělat, jak je prý výborný.  Ale pan doktor pracuje u nás v malém městě, protože je „svůj“(tak se tomu říkalo). Dále se taky říká, že pár pacientům dal pár facek a strašně sprostě mluví. Pokud ovšem člověk musí na operaci, je tento doktor nejlepší. Co by na něj dnes řekla Lékařská komora, Sdružení pacientů raději nemyslet. Zákrok začal. Pan doktor je milý. Najednou koutkem oka, něco letí přes operační sál. Začne děsný hluk. Pan doktor vzteky kope do nerezového stolku s nástroji, to co jsem, před chvílí zahlédla, byly nástroje, se kterými pracoval. Pan doktor kleje v čisté „Ostravštině“:

„****,****,**** co to máte za ****kůži ? ***furt se to trhá****já se na takovou práci můžu*****!…“ Sestřička mi posunky naznačuje, že je vše v pořádku a přinese nový stolek s nástroji. Jen pípnu: Já jsem opařená, šijete v jizvě. Nastalo ticho a pan doktor pokračuje v práci. Po chvíli řekne: „Promiňte“. Podívám se na sestru. Teď vypadá ona, že dostala infarkt. Později mi zašeptá: „Dělám s panem doktorem 10 let. Viděla a slyšela jsem toho hodně, ale že zná slovo: promiňte, to jsem se teprve dnes dozvěděla.“ Zákrok jinak bez komplikací.  Po roce se nedalo najít místo, kde byly zákroky provedeny.

Je mi 30 let. Přestěhovala jsem se. Opět mi krvácí znaménka. V našem městě je plastický chirurg. Tak půjdu na odstranění znamének k němu. Pan doktor je ze mě nadšený. Vidí jizvy, ptá se, jestli se může podívat na všechny. Prý, něco takového a tak starého (doufám, že stále mluví o jizvách) se jen tak nevidí. Mám pocit, že jsem obrázková knížka. Vysvětluje mi, že znaménka v průběhu života rostou a mé jizvy je nepustí růst, tak znaménka krvácí.  V mé kůži je zákrok samozřejmě možný, ale při šití se tupí jehly, kůže se trhá a déle srůstá. Výborně, narazila jsem na odborníka. Zákrok je bez komplikací, následné vyndání stehů taky. Jen malá chybka. Všechno prasklo cca 100 metrů od ordinace. Jizvy v jizvách velikosti 1 koruny jsou vidět i dnes. Nikdy víc k tomuto doktorovi!

Je mi 40 let. Opravdu mě ty znaménka rozčilují. Zase krvácí. Tentokrát jdu do nemocnice na chirurgii. Přišla paní doktorka. Poučena životem ji na zákrok připravuji já: „Budete šít v jizvě, kůže se bude trhat, bude se tupit jehla.“ Dozvím se ovšem, že jsem nějaká chytrá, a že ona ví, co má dělat. Takže výkřiky paní doktorky: „Jé, ona se ta kůže trhá. A zase. Jak to, že mám tupou jehlu?“ Nekomentuji. Nekomentuji ani vyndání stehů, kde se mi podaří omdlít. Protože komentář zdravotní sestry: „Já za to nemůžu, proč máte tak hluboko stehy?“ Co jí mám odpovědět? Doma jsem se nudila, tak jsem si rány u televize přešila, ať máte víc práce? Takže ani tady chodit nebudu.

Je mi 45 let. Potkávám chirurga z Vinohradské nemocnice. Prý jaké mám zkušenosti s doktory a jizvami. Popsala jsem mu, co se děje, když si dávám vyndávat krvácející znaménka. Hodně a dlouho se smál. „To víte, kolegové jizvy neumí. Vidí je málo. Příště přijďte k nám, na Vinohrady. Tam jizvy umíme všichni.“

Je mi 50 let. Co dělají znaménka? Krvácí. Tak vyzkouším tu Vinohradskou nemocnici. Nuda. Přišla jsem, poznali jizvy, vyřízli krvácející znaménka, zašili, vyndali stehy, kůže drží. Jak říkám nuda.

PS Kam mám jít příště? Vyzkoušet dalšího doktora či opět na Vinohrady ???

Příběh paní Martiny (2. díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit

Příběh paní Martiny (2. díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit

Příběh paní Martiny (2.díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit!

Jednoduchá věta? Oznamovací souvětí o dvou větách? Tak určitě. Jen trvalo 5 let, než ji po spoustě bezesných nocí, zoufalství, výčitek dala nejen dohromady, ale i do mozku. Ne, že by to k něčemu bylo. V té době měla dcera 5 let a syn 3 roky. Další dítě jsme v plánu neměli. A ještě po 25 letech ji mám potřebu vykřičet do světa. Tak je tato věta pro mě důležitá.

Tak se vám to prostě stane, že se sice jako dítě hodně opaříte, vyrostete. Jizvy se roztáhnou, jsou vidět jen některé spletence. Tím, že se jizvy roztáhly a zdají se být na první pohled neviditelné, nezmizely. Jen je sama nevnímáte, nevnímá je okolí, doktoři dokonce i rodiče váš úraz vytěsnili.

Žijete si svou pohádku. Přejede princ na bílém koni. Je svatba. Po roce se narodí nádherná dcera. A pak přijde ten okamžik, kdy dítě přiložíte ke kojení…. a, a nic. Teda nic, dcera se snaží, ale strašně to bolí a krvácím. Sestra v porodnici (současný název – laktační poradkyně) mé „kojení“ kontroluje a komentuje: Každou matku kojení ze začátku bolí, nemůžete krvácet. Vy krvácíte! To jsem ještě neviděla. To přestane. Musíte se snažit překonat bolest. Odstříkávejte. Odstříkáváte špatně. Mléko má být bílé ne červené. A dcera pláče, nepřibývá na váze. Aby ne, mám krásnou dceru ne upíra.  Upír by byl nadšen. Tak přišlo na řadu umělé mléko. Ženy v rodině kroutily hlavou, sestry v porodnici kroutily hlavou. Po pár letech, když jsem čekala syna,  já se bála otázky: Budeš tentokrát kojit? A hádejte – ani moje druhé dítě nebylo upír. Vzadu v hlavě mi zůstala tichá výčitka. Proč sakra nejsem schopná nakojit vlastní děti?

Opět běžel čas. Změnili se lidé kolem mě. Pak přišel ten den. Kafe s novou známou. Probírání ženských otázek, téma kojení. Výraz jejího obličeje, po mém přiznání, že jsem kojení nezvládla, na ten se nedá zapomenout. Stejně tak na její vyděšené věty: Kdy tě prosím tě napadlo, že budeš kojit? S těmi jizvami? Jsi blázen? To přece nemohlo vůbec jít! Nešlo. Kde byla před 5 lety? Proč mě ani nikomu z mého okolí tohle nedošlo? Prostě proto, že jizvy byly stará zapomenutá událost.

Zapomenout na jizvy? Sci-fi ? Ne, opravdu ta doba nastane. Samozřejmě, že ne za 5, 10, ani 20 let. Jednoho dne, zjistíte, že jizvy jedno jak velké, jsou vaší součástí.

Příběh paní Martiny (1.díl) – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Příběh paní Martiny (1.díl) – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Příběh paní Martiny – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Hurá žiju

Pocit hurá žiju, sakra to bolí, do háje mám jizvy.  Žádný z těchto pocitů si nepamatuji. Možná jsem je ani nezažila.

Byl mi totiž 1.rok, když jsem se podle rodinných legend, podívala co je v tom hrnci. V hrnci se vařila polívka. Opařit si 60% těla, ale ne obličej, chce notnou dávku štěstí. Prý jsem ani neplakala. Rodiče o tom, co se tenkrát stalo, neradi mluví. A já, se už dávno přestala ptát. Zdravotní dokumentace se pro jistotu ztratila. Takže jediný důkaz jsou jizvy, vzpomínky, pocity.

Z vyprávění o léčení vím jen, že nikdo nepočítal s tím, že bych mohla přežít. Rodiče dali souhlas s experimentální léčbou. Při vyprávění o léčbě jsem jako dítě byla nadšená svou výjimečností.  Doktoři na mě dělali experimenty! Ty se povedly, žiju! Díky mě, zachrání další děti!

Přežila jsem, a co dál? Nevím, jak je na tom léčba dnes. Tenkrát jsem pro doktory byla vyléčená. Kůže zahojená. Byly mi cca 2 roky. A jak to nazvat, vypadla jsem ze systému? Snad ani ne, prostě před 50 lety nebyly zkušenosti. A těch, co takový úraz přežili, bylo minimálně. Opět z vyprávění rodičů: jizvy jsme ti mazali sádlem, doktoři říkali. Ale mazání sádlem nás, asi přestalo bavit. Nevzpomínám, že by mě máma mazala. Určitě ovšem ano, a asi to nebylo příjemné, protože ještě teď je mi nepříjemný každý krém či olej na kůži.

Taky si nevzpomínám, že by se mým jizvám v mém dětství někdo ve zdravotnictví věnoval. Když jsem měla cca 15 let, zeptala jsem se na „plastiku“ Odpověď pana doktora byla jasná – až budete mít 18 let. No a nešla by tahle jizva na paži nějak povolit? Moc bolí. Povolit jizvu? To jste se zbláznila. Nejde! Hold to musíte vydržet, neměla jste se opařit. Tak jsem, ze zlosti, začala dělat kliky.  Vzteky i bolestí mi tekly slzy. A když jsem po pár měsících „dovztekala“ a s kliky jsem přestala, jizva byla povolená a nebolela. A v 18 letech – nechci se bavit s doktory, žádnou plastiku taky nechci!

A léta běžela. Mám bolesti zad a taky úžasnou rehabilitační paní doktorku. Když mi bylo cca 40 let, přišla s myšlenkou, co vlastně dělám s jizvami. Jako jizvy? Po 40 letech od úrazu? Umývám je. Vlastně, asi, možná, určitě je hladím. Ne úplně každý den, a rozhodně ne všechny. Takže se mám pozorovat. Výsledek překvapil mě i paní doktorku. Dělám tlakovou masáž. Perlička – když dělám tlakovou masáž jizvy pod klíční kostí, míň bolí záda mezi lopatkami.

To je ve zkratce můj příběh. Přesto na otázku: Ovlivnily jizvy váš život? Odpovím (bez přemýšlení, bez uzardění a v tu chvíli pravdivě) NE jizvy můj život neovlivnily. Pak se zamyslím. Jejda, vlastně hodně. Ale, Díky Bohu za ně.

paní Martina

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

          Jednoho dne mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozval pan doktor Zajíček. Vyprávěl mi o úžasné reportérce, která chce psát o popáleninách a potřebuje někoho, kdo se nebojí mluvit a je tak trochu ukecaný (což já jsem J ). Za pár dní jsem se zmiňovanou dámou měla domluvenou schůzku. Byla jsem hodně zvědavá, jak vypadá. Facebook má své výhody i nevýhody, ale pro tuto chvíli to byla spíše výhoda, zadala jsem do vyhledávače jméno Jarmila Štuková a v tu chvíli na mě vyskočila fotografie nádherné a silné ženy. Dostala jsem strach. Takováhle drsňačka bude dělat rozhovor se mnou? Sakra (tenkrát bych jí to nepřiznala J).

          Přišel den D. Jela jsem do Prahy s mamkou a jejím přítelem. Hned jak jsme Jarmilu potkali, odvedla mě od nich (přece nebudu strašpytel ve 25 letech, říkala jsem si). Byla jsem trošku nervózní. Jarmila mě vzala ke své kamarádce, úžasné a sladké Kačce. Byla jsem jako v jiném světě, s každou větou mě nervozita opouštěla a já si připadala, jako bych je obě znala už léta.

A o čem článek, který Jarmila psala, byl? Byl o tom, jak jsem prožívala svůj pobyt v nemocnici, svoji léčbu, co se mi honilo hlavou, jaké jsou nejčastější popáleninové úrazy, historie a současnost popáleninové medicíny, jak tohle všechno vnímá rodina a lékaři. Líbilo se mi, že jsem  v tom nebyla sama, svůj příběh sdíleli i jíní. Někdy stačí vědomí toho, že nejsme sami. S každou vyslovenou obavou oslabujeme vlastní strach. Neustále se něčeho bojím, ale je snažší se s tím vypořádat, když o tom mluvím, nejhorší je to poprvé. Jarmily už se nebojím J, stala se mojí skvělou kamarádkou a od té doby, co jí znám, potkávám jen samé úžasné lidi. Koho, ptáte se? No to vám povím příště.

Péče o jizvy v zimním období

Péče o jizvy v zimním období

Péče o jizvy v zimním období

Péče o jizvy je důležitá celoročně, ale na co si dát pozor v zimním období?

Teploty začínají klesat pod bod mrazu, objevuje se první sníh a nejlépe je nám doma v teple . Pokud se však v tomto ročním období chystáme ven, neměli bychom zapomínat ani na jizvy. Jak o ně správně pečovat v průběhu celého roku, jaké metody používat a jak na jizvy správně působit si můžete přečíst v jiném článku na našem webu. Ale jak se o ně správně starat, když venku mrzne? A je to vůbec potřeba?

Ze své vlastní zkušenosti vím, že je jizvy potřeba neustále hydratovat, promazávat krémy a starat se o ně. V zimě to platí dvojnásob. Mráz a studený vzduch pokožku vysušuje a nepřidává tomu ani teplý a suchý vzduch v přetopených místnostech. Proto je důležité jizvy několikrát denně promazávat ozkoušeným krémem. Nebo silikonovým gelem v tubě. Mě se ze začátku osvědčila zelená indulona, a když už jsem ji pak nemohla ani cítit, přešla jsem na silikonové gely, které jsou pro hydrataci jizev ideální. Pokud máte jizvy na místech, přes které si oblékáte oblečení, je péče o ně celkem snadná a příliš se neliší od jiných ročních období. Na mé jizvy na nohou jsem před odchodem do zimního počasí nanesla hydratační krém nebo silikonový gel, poté navlékla kompresní elastické návleky a na to normální oblečení. V zimě se elastické návleky nosí asi nejlépe, protože se snadno schovají a je v nich větší teplo.

S jizvami na rukou to bylo také celkem snadné. Taktéž jsem je promazala krémem, navlékla stahovací návleky, a přes tyto rukavičky, pokud byla velká zima, jsem nosila ještě o něco větší klasické bavlněné rukavice. Na ruce mi byla neustále zima, takže jsem nosila tuto dvojkombinaci. Případně, pokud nebylo třeba, tak jen kompresní rukavice.

Nejtěžší to bylo asi s obličejem. Jelikož mám transplantovaný skoro celý obličej, musela jsem si v zimě chránit i ten. Taktéž jsem vždy na něj nanesla krém nebo silikonový gel, ale v kompresní masce jsem téměř nemohla dýchat, takže jsem ji ven nenosila. A problém byl i s citlivostí obličeje. Když jsem byla krátce po operaci a neměla jsem ještě obnovená všechna nervová zakončení, nepoznala jsem, že mi obličej opravdu mrzne. Musela jsem si hlídat dobu, po kterou jsem byla venku, a nesmělo to být déle než cca dvacet minut. Pokud bylo méně než 5 stupňů pod nulou, lékaři mi pobyt venku příliš nedoporučovali. Bylo zde riziko, že by se mi na kůži mohly udělat omrzliny, kterých bych si nemusela včas všimnout. Takže jsem se řídila jejich radami a ven chodila jen na krátké procházky, které mi však v té době velice pomáhaly. Zpočátku, když jsem měla čerstvé jizvy, tak jsem ani příliš dlouhou dobu venku nevydržela. Rychle jsem se unavila a byla mi pořád zima. Obecně pacienti s termickými úrazy mají problémy s termoregulací. Buď je vám pořád zima nebo zase horko. Mě byla většinou pořád docela kosa, i přes několik vrstev oblečení.

Tato moje doporučení platí především pro čerstvé jizvy, ale nejsou na škodu ani pro vyzrálé jizvy. Dnes si pouze dávám pozor, abych neprochladla a hydrataci jizev beru jako každodenní rutinu.

Za mě doporučuji péči o jizvy nepodceňovat, a to ani v zimním období. Veškerá péče se vám časem vrátí.

Na YouTube se můžete podívat na krátké instruktážní video, jak správně tlakovat jizvy.

Martina